Výsledky vyhledávání pro dotaz v současné době

Výsledky vyhledávání v sekci: Recepty

Tvarohový dort s jahodami

potřebujeme:50g tuku (rama, flora)40g moučkového cukru2 vejce80g hladké mouky2 lžíce mléka40g krupicového cukrudžem, jahodyNáplň500g jemného tvarohu30g práškové želatiny3dcl mléka100g máslacukr podle chutijahody1 balíček vanilkového cukru      postup: Změklý tuk rozmícháme s práškovým cukrem, přidáme žloutky, napěníme, vmícháme mléko a 2 lžíce mouky. Ušleháme bílky, přidáme pískový cukr a došleháme hustý sníh, vmícháme jej ke žloutkové směsi současně se zbytkem mouky. Těsto nalijeme do vymaštěné a vysypané dortové formy, povrch uhladíme a upečeme ve středně vyhřáté troubě. Vychladlý korpus potřeme džemem, potom bílou náplní, do níž vtlačíme menší jahody. Po ztuhnutí navršíme ještě růžovou náplň a dort dozdobíme jahodami.Náplň: Želatinu rozmícháme ve 4 lžících vody, po nabobtnání ji vlijeme do poloviny dávky horkého mléka a mícháme, až se rozpustí. Tvaroh rozšleháme se zbylým mlékem, přidáme máslo, cukr a mléko s želatinou. Ušleháme krém - do poloviny vmícháme vanilkový cukr a do druhé rozmačkané jahody.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Káva a čaj

Káva bez kofeinu

Káva bez kofeinu se mezi několika milovníky získala své místo. Káva bez kofeinu a nejen velice dobrá, ale dokonce je i v mnoha ohledech zdravá. Doporučuje se zejména na noc, protože jak z názvu plyne, tak neobsahuje kofein a tak by váš spánek měl být klidný a okamžitý.V současné době je na trhu několik typů bezkofeinové kávy, která je běžně k dostání. Vybírat si dokonce můžete i z káv, do kterých jsou místo kofeinu přidány zdravé bylinky. Nevýhodou této kávy ale je, že obsahuje zbytkový kofein, který může být v mnoha ohledech škodlivý a to zejména pro těhotné matky.Není tedy pravdou, že káva vůbec neobsahuje kofein. Další nevýhodou je, že káva bez kofeinu obsahuje i mnoho psychoaktivních látek, které hlavně pro ženy v těhotenství mohou být škodlivé a mohou mít fatální důsledky. Kofein je z kávy nutné odstranit samozřejmě chemicky, což je další věc, která by mohla uškodit. Kávu bez kofeinu je obvykle možné zakoupit pouze namletou, ale jsou i takové obchody, které ji prodávají zrnkovou. Nelekněte se však jejího vzhledu.'Vzhledem k tomu, že je z kávy chemicky odbouráván kofein, tak tím zrna získávají nažloutlou barvu, která příliš dobře nevypadá. Bezkofeinovou kávu je vhodné zakoupit hlavně v obchodech s biopotravinami.

Pokračovat na článek


Džezva na kávu

Příprava arabské a turecké kávy není nijak složitá pokud máte k dispozici džezvu, která vám zajistí tu pravou chuť kávy. Džezva je malá konvička kónického tvaru s dlouhou rukojetí. Především je nutné si uvědomit, že do džezvy je možné dávat jen kávu, která je velice jemně namletá, mnohdy může mít dokonce konzistenci prášku.Do džezvy se nalije studená, čerstvá a nejlépe již filtrovaná voda a do vody se ihned přidá káva. Pokud máte rádi kávu sladší, tak je nejlepší přidat cukr společně s kávou. Kávu z džezvě je nutné přivést do varu až třikrát a poté se teprve podává. Džezvu je možné dát na klasický sporák je ale nutné pokaždé dávat kávu s vodou do naprosto čisté džezvy. V současné době se na trhu velice často začal používat kardamon.Příprava kávy s kardamonem je úplně stejná, akorát se společně s kávou a cukrem přidává ještě jedna hlavička kardamonu. Pokud jste již někdy kardamon ochutnali, tak víte, že bude skutečně stačit jen jedna hlavička.Kardamon je velice aromatizovaný a chuť kávy je po něm mnohem silnější a aromatická. Pokud je ale použit správným způsobem, tak si na tomto druhu kávy pochutná skutečně každý. Do džezvy je nutné přidávat kávu velice jemnou a ne příliš silnou.

Pokračovat na článek


Káva v těhotenství

Zda-li je káva v těhotenství nebezpečná nebo není se stále vede více a více debat odborníků, kteří v zásadě nejsou schopni shodnout se na jednom stejném názoru. Samozřejmě vše se odráží od ženy, která dítě čeká. Pokud je nastávající maminka zvyklá pít několik šálků kávy denně, tak to rozhodně nijak plodu neprospívá, ba naopak.Velké množství kávy může trvale poškodit nejen miminko – mohlo by být později vysoce hyperaktivní, ale především by mohly při porodu nastat komplikace. Na druhou stranu se ale někteří vědci shodují na tom, že občasné pití kávy v malých dávkách by ženám mohlo prospět.Co je ale malé množství ? S tím je nutné poradit se, se svým lékařem. Pokud se bojíte pít kávu v době, kdy jste těhotná, tak je rozhodně vhodné se jí vyvarovat. Zázrakem dnešní doby je ale i káva bez kofeinu, která rozhodně plod nemůže nijak ohrozit. Nutné je však vybírat kávu, která neobsahuje zbytkový kofein, který naopak plod ohrožuje během těhotenství. V prvním trimestru by ale dávky bezkofeinové kávy neměli přesáhnout dva šálky denně.Pokud se i přes to všechno bojíte, tak rozhodně stojí za to vyzkoušet obilné kávy, které se dají zakoupit v běžných biopotravinách. Dávkování pro těhotné žena je na balení přesně uvedeno.

Pokračovat na článek


Presovač na kávu

Pokud si chcete denně vychutnávat té nejlepší kávy a nemáte příliš moc času na přípravu, tak pro vás bude tou nejlepší volbou pořídit si presovač, díky kterému budete mít kávu připravenou během několika minut. V současné době je na trhu několik druhů presovačů, různých výrobců, různých cen a samozřejmě různých kvalit.Pokud si chcete vychutnat tu nejlepší kávu, která by měla naprosto dokonalou chuť, tak je mnohdy nutné investovat i několik desítek tisíc korun, aby jste byli spokojeni. Levné presovače vás tedy rozhodně neuspokojí a káva z nich je poměrně stravitelná pouze, když je presovač nový. Po čase je ale káva opravdu zvláštní chuti i přes to, že kávovar pravidelně odvápňujete.V současné době je možné pořídit si několik tipů kávovaru, jako jsou pákové kávovary , kávovary pouze na zrnkovou kávu nebo dokonce kombinované, které jsou zároveň schopné během celého procesu ohřívat mléko, aby byla příprava kávy úplná. Nejen, že je mléko teplé, ale především je dokonce i našlehané, takže si z pohodlí domova můžete užívat cappuccina nebo všemi oblíbené latte. Na tyto kávovary je samozřejmě nutné si připlatit a to ne zrovna malou částku. Zároveň jsou už v dnešní době presovače velice jednoduché na obsluhu a je možné na nich nastavit sílu kávy, která má být připravena.

Pokračovat na článek


Ruční mlýnek na kávu

V dnešní době máte možnost se rozhodnout, zda budete pořizovat mlýnek ruční nebo ten automatický. Samozřejmě automatické hrnky jsou velice praktické, protože udělají všechnu práci za vás, ale mnohdy ji udělají špatně a to především pokud je mlýnek špatně vybrán.Mlýnky ruční už tak praktické nejsou, ale mají řadu výhod. Příprava kávy v ručním mlýnku nezabere příliš moc času, zpravidla asi pět minut a příprava rozhodně není nijak náročná.Při výběru toho správného mlýnku je ale nutné se předem informovat a dát si pozor jaký mlýnek kupujete, aby jste nakonec nebyli nuceni produkt vrátit. Vždy je dobré používat mlýnek s mlecími kameny – a to jak ruční, tak i automatický. Rozhodně není dobré používat mlýnek s noži. Mlýnky obsahují totiž nože, které jsou i v mixérech nebo kuchyňských robotech a nože zrnka kávy nerozdrtí, tak jak by měli, ale především je nasekají a kousky kávy pak zůstávají v mlýnku. Nejlepší je právě otáčivý mlýnek s kličkou, při mletí si totiž můžete vychutnat i vůni čerstvě namleté kávy. Zároveň při otáčení nikdy nedosáhnete takové rychlosti, která by znehodnotila kávu a to je právě problém u automatických mlýnků.U otáčivých mlýnků je zároveň možné namlít kávu do zásoby a tak se nemusíte každý den touto činností zabývat.

Pokračovat na článek


Hrnky na kávu

Tvar hrnku na kávu je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Zpravidla platí, že pokud pijete z hrnku nebo ze sklenice, která se vám líbí a vaše oči přitahuje, tak je váš požitek z pití kávy mnohem lepší a káva také víc chutná.Pokud má šálek vhodný tvar a jeho tloušťka je optimální, tak zároveň šálek zajišťuje, že je teplota kávy zachovávána a šálek zároveň udržuje původní teplotu kávy – samozřejmě se tím nemyslí, že bude káva ještě několik hodin teplá či vlažná. Káva po nějaké době mění své charakteristiky a jednou z nich je i teplota. V současné době je na trhu skutečně několik desítek hrnků na kávu, o kterých se vám ani nesnilo.Hrnky jsou vyráběny v různých designech, které je dokonce možné volit si i sami. Měl by se však rozlišovat hrnek na odpolední nebo večerní kávu a snídaňový hrnek. Snídaňové hrnky jsou podstatně větší, měli by mít kulatý tvar, který je v horní části hrnku mnohdy zúžený, takže zajišťuje tu nejlepší teplotu kávy.Kdežto hrnky na odpolední a večerní kávu jsou obvykle menší, o trošku větší než je hrnek na piccolo. Hrnky jsou dokonce k dispozici i s kvalitními podšálky, které dodávají hrníčku ten dokonalý vzhled.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Kuchyně

Fíkovník- příval energie

První zmínky o pěstování fíkovníků (smokvoně obecné) se datují již 3000 let před n.l.Smokvoně jsou rychle rostoucí opadavé keře nebo stromy dosahující výšky 5 i více metrů, pocházející pravděpodobně z přední Indie.Plody – fíky jsou kulovité nebo hruškovité bobule dozrávající 2 x do roka.Fíky se konzumují čerstvé, sušené nebo konzervované.Velikost plodu záleží na odrůdě a pohybuje se mezi 5-9 cm.Dnes už je jeho pěstování rozšířeno o spoustu zemí, mezihlavní producenty fíků patří Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko, Turecko,Alžírsko a Kalifornie, pěstuje se ale i v Čechách.VyužitíI když je fíkovník pěstován po tisíciletí, fíky v čerstvé podobě v naší kuchyni ještě nezdomácněly. Mimo jiné je to způsobeno nemožností převozu na delší vzdálenosti. Fíky nemají téměř žádný vitamín C a obsahují jen malé množství provitamínu A. Pravdou však zůstává, že jeden jediný fík za hodinu zažene hlad na celý půlden, vyživuje nervy i mozek vitální silou a navíc vám pomůže zbavit se nadbytečných kilogramů. Díky velkému obsahu vlákniny chrání před zácpou a jinými střevními poruchami a díky pektinu snižuje krevní hladinu cholesterolu. Pro mnoho lidí s nízkouhladinou cukru jsou fíky lepší alternativou než pralinky.Za zmínku ještě stojí jejich využití v domácím lékařství :šťáva z nezralých fíků odstraňuje bradavicedužinu můžeme použít k masáži dásní, abychom odstranili bolesti zubů.Určitě je zná každý z nás jako vynikající pochutinu z období Vánoc a tov kandované neboli proslazované podobě. Z čerstvých fíků se též vyrábí džusy, kompoty, saláty, marmelády, vína i likéry. Nejlépe se hodí do sladkého pečiva,cukroví a pudinků, méně známé, ale o to chutnější je využití fíků “na slano”– plněné ořechy, sýrem nebo šunkou.NákupFíky koupíme v obchodech po celý rok v sušené i kandované podobě. Běžně se dnes už setkáváme i s fíky čerstvými a to nejen v síti supermarketů, ale i v menších obchodech. Vybíráme zralé plody s nepopraskanou a nepoškozenou slupkou, na omak mírně měkké a s povrchem pokrytým slabou vrstvou zkrystalizovaného přírodního cukru. Skladujeme je při nízké teplotě (těsně nad 0° C), nejdéle po dobu asi 2 týdnů. Sušené fíky jsou ploché, podle druhu velmi světlé či hnědé, na stisk měkké. I přes jejich dlouhou trvanlivost musíme sušené fíky často kontrolovat a rychle zpracovat, neboť bývají často napadány roztoči. Jsou-li příliš vychlazené,ztrácejí chuť, proto doporučujeme konzumovat fíky pokojové teploty. Čerstvé jsou sladké a šťavnaté, sušené jsou ještě mnohem sladší.PěstováníPěstování smokvoní není náročné a zvládnou ho i začátečníci. Stačí mít dostatečně velkou nádobu, kterou umístíme na teplém, slunném místě,nejlépe na jižní straně domu, balkonu apod.. Dále potřebujeme snadno propustný substrát s jílem a s velmi malým množstvím dusíku.Mladé rostliny koupíme ve specializovaných zahradnictvích. Množení fíkovníků provádíme “řízkováním” (20-30 cm dlouhé řízky z jednoletého dřeva). Na jaře rostlinu postupně zvykáme na venkovní prostředí. V době růstu a nasazování plodů hojně zaléváme, když dozrávají, zálivku omezíme, aby plody nepraskaly. V zimě přísun vody omezíme na minimum! Smokvoně pěstované v nádobách na podzim vždy přesazujeme! Plody ranných odrůd dozrávají za 80-100 dnů, pozdní za 125 .  

Pokračovat na článek


Granátové jablko - marhaník granátový

Granátová jablíčka byla servírována již v bájných dobách...ÚvodemGranátové jablko je plod neustále zeleného keře nebo stromku s ohnivě červenými květy.Je kulatý a má tvrdou žlutozelenou slupku. Uvnitř je spousta semínek ve sladké růžové dužině, a právě ta se jí. Dužina je rozdělena hořce chutnající blánou, která se nekonzumuje.Původ a rozšířeníV oblasti planého výskytu je granátové jablko tisíciletou součástí kulturní historie Orientu. Dnes se pěstuje velkoplodý kultivar ve Středomoří, Kanárských ostrovech, Indii, východní Asii, USA a v Argentině.Účinné látkyJadérka zrníček mají vysoký obsah železa a mohou se jíst syrová, jsou ovšem uzavřena v nepoživatelné hořké bláně. V dužině rozříznutého zralého plodu najdete také velké množství malých granátově rudých míšků, naplněných příjemně nakyslou šťávou, bohatou na vitamin C, na minerály a obsahuje i asi dvacet procent cukrů.Trocha dávné historieTento rozložitý keř pochází z Persie (dnešního Íránu) a Přední Asie. Patří mezi velmi starobylé rostliny. Je známý nejméně pět tisíc let. Jeho plody – granátová jablka – se těšily velké úctě. Byly zasvěceny např. řeckým bohyním Afroditě a Héře, král Šalamoun měl údajně celý sad granátovníků a prorok Mohamed radil pojídat granátová jablka proto, aby se lidé zbavili závisti. Možná, že ani v dnešní době by neškodilo zkusit tuto metodu znovu oprášit.Použití v kuchyniGranátová jablka se přidávají do ovocných salátů nebo sorbetů a do některých pikantních pokrmů. Ovocem je růžový rosolovitý obal zralých semen. V Orientě se z této příjemně nakyslé hmoty připravuje nealkoholický nápoj šerbet, jinde se zkvašuje na pálenku francouzského původu zvanou grenadina.Jiné využití...Využít lze nejen plody, ale vlastně celou rostlinu. Z listů marhaníku a ze slupek nezralých plodů se připravuje čaj, z kořenů a kůry barvivo, kterým se v Orientu barvily koberce. Využívá se i neobyčejně tvrdé žluté dřevo marhaníku.Jak si vypěstovat jablíčka doma?Granátovník nesnáší vápník v půdě a hlavně vyžaduje teplé a slunečné stanoviště. V našich podmínkách se mu dobře daří ve vyhřívaných sklenicích, doporučuje se také pěstovat rostliny v nádobách, které lze přes zimu přenést do zateplených prostor. Podobě jako u dalších teplomilných rostlin nemá jeho pěstování pro plody v našich podmínkách valný význam. Marhaník se rozmnožuje především řízkováním, ale stejně snadno jej lze pěstovat ze semen. Zakrslé formy se dají úspěšně pěstovat na okně obráceném k jihu – se sluníčkem ale s mírou, rostliny může ohrozit úpal. Jejich asi dva centimetry velké plody jsou dokonalou miniaturou ovocných marhaníků.

Pokračovat na článek


Jablka

Pojďme si představit naše nejoblíbenější stolní ovoce…CharakteristikaJablka jsou naše nejznámější a nejvýznamnější domácí ovoce. Volně rostoucí jabloně dosahují výšky 6-10 m. Existuje na 2000 kulturních odrůd jabloní. Jablka nejsou jen chutným, ale i nanejvýš zdravým ovocem. Jabloně totiž svými plody poskytují lidstvu vitaminy a další živiny. Jejich léčivé vlastnosti jsou známy odedávna.Původ a rozšířeníPravlastí jablka je střední Asie. Odtud se v průběhu staletí rozšířilo do Evropy a na všechny kontinenty. Geny v jablečných jádrech, nositelé dědičné informace, se při tomto vývoji měnily, přizpůsobovaly plody klimatickým podmínkám. Tak vznikly stovky odrůd.V našich zemích se jabloně pěstují po mnoho staletí. Za Karla IV sepsal jistý Klaret odrůdy tehdy u nás pěstované. Podle Balbína bylo v 16. století naším nejoblíbenějším jablkem míšenské. Jablka se tehdy od nás vyvážela do ciziny. Dnes v ČR existuje 60 odrůd jablek povolených k pěstování na prodej.Účinné látky Jablko téměř neobsahuje bílkoviny, avšak mnoho vody, má málo sacharidů a nevýznamné množství mastných kyselin ve slupce, zato bohatství vitaminů a stopových prvků. Při růstu se v plodu ukládá ve vysoké koncentraci vitamin C. Tato bioaktivní látka nachází v jablku obzvláště příznivé prostředí, protože obsažené bioflavonoidy a jiné rostlinné ochranné látky zabraňují jeho předčasné oxidaci. Tak se jablko stává v lidském střevě kombinovaným preparátem proti všemožným chorobám. Jablko sestává až z 30 procent z pektinu, účinné vlákniny, která snižuje hladinu cholesterolu, resp. Krevních tuků a váže na sebe jedovaté látky, jako je olovo nebo rtuť. Soli kyseliny vinné – vinany – v jablku brání škodlivé tvorbě fermentů a usazování bakterií ve střevech. Jablka posilují imunitní systém, srdce a krevní oběh. Posilují cévy, především slabé žíly.Nákup  Tržní odrůdy, jako jsou Cox Orange, Golden Delicious, Idared nebo Rubín a mnohé další, lze vesměs doporučit, bohužel s jednou výhradou – zejména jádrové ovoce z jihoevropských zemí je během celé doby růstu a ošetřováno prostředky na ochranu rostlin (pesticidy, insekticidy, herbicidy), postřikováno prostředky podporujícími růst, obhospodařováno minerálními, tj. umělými hnojivy a jinými chemickými látkami. Před přepravou na místo spotřeby a před prodejem se jablka vzhledově zušlechťují rafinovanými kosmetickými prostředky – šelakem, voskem, benzoovými a jinými pryskyřicemi. Plody tyto rostlinné jedy vstřebávají do slupky a dužiny. Proto bychom se raději měli vystříhat dováženého zboží a nakupovat jablka tuzemská, nejlépe z biologického resp. Integrovaného pěstování, neobsahují škodlivé látky. Ty totiž můžeme bez obav konzumovat i se slupkou, bohatou na cenné živiny. Nabídka tuzemských jablek je v současné době dostatečná a je vhodné jí využít. Krátké přepravní vzdálenosti snižují ztráty hodnotných účinných látek v plodech.PřípravaJablka bychom měli skladovat v chladu, např. ve sklepě, a konzumovat nejlépe syrová. Při tepelné úpravě, např. pečení, se ztrácí až 70 procent cenného vitaminu C.Jablka v kuchyniJablka můžeme použít do značného množství pokrmů a nápojů, nejlepší jsou však syrová na svačinu nebo přesnídávku. I když si v supermarketu nebo u ovocnářského stánku můžeme vybrat z různých odrůd, nenalezneme zde už takovou šíři sortimentu jako kdysi. Obchod vyžaduje dodávky velkého množství ovoce stejné odrůdy, nabídka se proto omezuje na odrůdy po obchodní a pěstitelské stránce nejvhodnější, s vysokou tržní produkcí. Z jablek se dále vyrábí kompoty, připravuje se celá řada moučníků, ocet, šťáva, mošt, víno a destiláty.TipKrásná a lákavá dovážená jablka na regálech supermarketů mohou kvůli jedovatým a škodlivým látkám, které obsahují, vyvolávat alergické reakce jako např. bolestivé puchýřky v ústech, kožní vyrážky a poruchy trávení. Navíc se tyto potravinové jedy usazují v tkáních, např. v játrech. Nejvíce jsou postihovány děti. Kvůli postřikům, které se v zahraničí často používají, musíme jablka důkladně omýt horkou a studenou vodou.

Pokračovat na článek


Olivový olej - tekuté zlato

Tak si tentokrát dáme něco zdravějšího a nebude to suchý šrot. Je jen málo potravin, na jejichž prospěšnosti pro lidský organismus se shodnou lidé zabývající se zdravou výživou. Olivový olej, který Homér nazval tekutým zlatem, jim kraluje a rozhodně s ním v kuchyni nic nepokazíte.Olivový olej v datechObsahuje 74 % nenasycených kyselin, tolik nemá žádný jiný jedlý olej. Ty příznivě ovlivňují poměry mezi škodlivým LDL cholesterolem a příznivým HDL cholesterolem, zároveň brzdí tendenci vzniku krevních sraženin a potírají nebezpečné cholesterolové nánosy v artériích. Dlouho si také uchovává důležité vitamíny (A, E, D) a draslík.  Pokud tedy požíváte kvalitní olivový olej, můžete tím předejít nemocem srdce, krevního oběhu a snížit riziko onemocnění rakovinou, srdečních infarktů a mozkových mrtvic. Olivový olej také pomáhá nemocným při potížích jaterních, žaludečních nebo problémech s trávením. Příznivé účinky má díky vysokému obsahu vitamínu E i na pleť. Regeneruje a chrání pokožku před vysoušením a urychluje léčení ran, popálenin a změkčuje jizvy.Středomořské olivovníky (Olea Europea) nyní rostou prakticky kolem celé zeměkoule, jak na severní, tak i na jižní polokouli, v klimatických podmínkách shodných víceméně se Středomořím.Jde o rod dvouděložných rostlin patřících do čeledi olivovníkových. Nejsou náročné na půdu, ale vyžadují dostatek slunce po dlouhou dobu, protože od květu do sklizně uplyne více než půl roku. Stromy přežijí sucho i mírnější krátké mrazy. Národy Středomoří se přou o to, kde mají nejkvalitnější olivový olej. Každý pěstitel, podobně jako vinař, ten svůj považuje za nejlepší. Nejvýznamější producenti olivového olejeItáliePodobnost s vínem je i v určování vybraných oblastí. Stejně jako jsou ve Francii, Itálii, Španělsku a dalších zemích různé vinohradnické oblasti označovány například AOC, DO, DOC, DOCg atd., jsou podobně registrovány i nejlepší sady olivovníků. V Itálii má olivový olej nejvyšší kvality označení DOP (Denominazione protetta). Označení zaručuje oblast produkce a technologii pěstování a zpracování. Na Apeninském poloostrově roste 250 miliónů olivovníků, z jejichž plodů se ročně vylisuje 600 tisíc tun oleje. Obecně platí, že tekutější, světlejší a méně chuťově výrazné jsou oleje z jihu, zabarvenější s výraznější chutí ze středu země a plnější s tělnatější strukturou pocházejí ze severu.  Ovšem v jednotlivých oblastech najdeme oleje výrazně se lišící charakteristickými vlastnostmi, chutí, vůní i kvalitou, která je dána jak místním mikroklimatem, tak i jednotlivými odrůdami. Například v Ligurii pěstují odrůdu Taggiascha, v Emilii Nostrana a Ghiacciola a třeba na Sardinii Tonda di Cagliari a Bosana. Jedny z nejzajímavějších italských olivových olejů pocházejí z údolí řeky Basento v oblasti Basilicata.Španělsko, olivová velmocVe Španělsku nesou olivovníkové oblasti označení DO (Denominacion de Origin). Rozlišují, zda olivovníky rostou na horách či v údolích, jestli se sklízejí brzy či později, to jde potom o pozdní sběr, jako u hroznů, jaké jsou varianty a zda jde o odrůdový olej či kupáž z několika odrůd.  První olivová DO oblast byla ve Španělsku vyhlášena v Les Garrigues v provincii Lleida roku 1975 a dnes je zde 33 tisíc hektarů olivovníkových sadů. Převažují varianty Arbequina a Verdial.Největší oblastí DO je v současné době ve Španělsku Sierra del Segura v provincii Jaén s 46 tisíci hektary olivových sadů. Říká se jí také olivovníkové moře, protože sady se táhnou po náhorních planinách od obzoru k obzoru. Nejrozšířenější vysazenou variantou olivovníku je Picual. V deseti španělských oblastech pyšnících se označením DO je 323 475 hektarů olivových sadů.Největší kolekci různých variant olivovníků na světě mají ve španělské Córdobě, kde je Banco Mundial de Germoplasma de Olivo. Mají zde přes 400 variant z různých zemí světa. Genetikové dokázali, že 262 z nich je španělského původu. Začali před patnácti lety a každý rok jim do genofondu přibývá 30 až 40 nových variant z celého olivového světa. Mimo jiné podrobně popsali dvacet čtyři různých barev olivového oleje v chuti od extra hořké až po velice sladkou. Pravdivé je vžité tvrzení, že olivovník je strom třígenerační. K jeho vypěstování od zasazení až do doby plné plodnosti je potřeba více než jeden lidský život. A tak děd stromek zasadí, otec o něj pečuje a teprve vnuk sklízí. Olivovník začíná rodit mezi 5. a 10. rokem od vzklíčení a své maximální plodnosti dosahuje mezi 35. a 100. až 150. rokem podle polohy, kde roste. Sklízí se mezi 20 - 60 kilogramy olejnatých plodů, peckovic z jednoho stromu. Z hektaru to bývá mezi třemi až deseti tunami. Stromy olivovníku se mohou dožít až 5000 let. V Řecku i Itálii jsou k vidění stromy zasazené v době, kdy naše kněžna Libuše teprve věštila, že vidí město veliké.Ochutnává se nejenom vínoOlivový olej, to je vlastně olivový džus. Je to jediný rostlinný olej extrahovaný z čerstvého ovoce bez použití rozpouštědel. Je to přírodní produkt, který obsahuje výjimečné aroma, chuťové vlastnosti a vysoce účinné látky ovoce z olivovníku. Pouze jeden květ z dvaceti má šanci, že se promění v olivu.  Ta teprve v závěru vegetačního období pozvolna začíná obsahovat olej. Sklizeň oliv určených ke konzumaci začíná už v září, ještě předtím než olivy začnou měnit barvu. Olivy určené pro olivový olej se sklízejí na konci podzimu či na začátku zimy, kdy jsou plně vyzrálé a dosahují maximální množství oleje. Pokud však někdo utrhne olivu ze stromu a doufá, že si na ní pochutná stejně jako na jiném zralém ovoci, je doslova trpce zklamán. Čerstvě trhané, byť sebezralejší olivy jsou totiž nepoživatelné. Sklizeň se podobá naší sklizni ořechů. Protože plody jsou malé, napřed se musí rozprostřít pod olivovník hustá síť a teprve potom plody ze stromu setřást a srážet dlouhými tyčemi. Ve velkých sadech už to dělají stroje, které mají síť i chapadlo, kterým strom uchopí a mohutně s ním zatřesou. Stejně jako u moderního zpracování hroznů na mošt a víno, i u oliv dnes rozhoduje čas. Čím dříve po sklizni jdou olivy do lisu, tím je olej kvalitnější. Samostatnou kapitolou je ochutnávání vylisovaného oleje, které je bráno stejně vážně jako soutěžní ochutnávky těch nejlepších vín. Degustátoři dostávají na mističkách anonymní vzorky. Napřed se ocení barva a potom se k mističce dlouze a pečlivě čichá. Teprve potom se opatrně ochutnává. Zakusuje se bílý chleba.  Olivy mají svou vlastní charakteristiku, stejně jako například réva vinná, která je také v přímé závislosti na klimatu a půdě. Tak jako je odlišný Sauvignon z různých poloh a zemí, je jiný i olej ze stejného druhu olivovníků rostoucích v odlišných podmínkách. I když je olivový olej velmi trvanlivý, stářím přece jenom ztrácí na kvalitě. Je dobré si najít svou osvědčenou značku a občas ji porovnat s nabídkou konkurence. Někdo nedá dopustit na olivový olej z Toskánska, jiný horuje pro ostrovy Řecka, další upřednostňuje ze Španělska či jižního Portugalska. Je to jako s vínem - je třeba ochutnávat a vybírat.Třídění olejeJedním z kvalitativních ukazatelů je stupeň volné kyselosti. Nejlepší oleje ho mají vyznačený na etiketě. Čím nižší, tím kvalitnější. Podle naší normy může extra panenský olivový olej obsahovat volnou kyselost do jednoho procenta, panenský do dvou, pure olivový olej do 3,3 procenta. Stupeň kyselosti mimo jiné ukazuje, že se jedná o skutečně čistý olivový olej bez jakýchkoliv vedlejších příměsí a je lisovaný za studena.    -extra panenský (extra virgine) nejlepší a nejoceňovanější olej získaný pouze mechanickým lisováním nejlepších odrůd oliv za studena nezpůsobujících změnu kvality, který skutečně voní a                  chutná  po olivách    - panenský (virgine) vysoce ceněný olej získaný pouze mechanickým lisováním za studena nezpůsobujícím změnu kvality    - olej "bez přívlastku" vznikl smíšením rafinovaných olivových olejů s různými oleji panenskými      pomaz (di sansa) olej získaný kombinací rafinovaných extraktů z výlisků s oleji panenskými Vysoce aromatické extra virgin olivové oleje většinou nejsou vhodné pro tepelnou úpravu. Tam bohatě stačí lacinější panenský nebo bez přívlastků. Naopak ve studené kuchyni vyniknou všechny senzorické přednosti vybraných extra virgin olejů. Skutečnou lahůdkou je mistička lehce osoleného extra virgin olivového oleje, do kterého si namáčíte křupavý bílý chleba a zapíjíte lahodné sousto stejně kvalitním vínem. 

Pokračovat na článek


Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýra

Kam až sahá historie tak všední potraviny jakou je dnes sýr?Starověk Za kolébku prastarých produktů, jakými jsou sýr, chléb a víno,se ve staré  literatuře považuje Střední východ.              Se vší pravděpodobností objevily první sýry náhodou kočovné kmeny jižní Asie a Středního východu. Již před dávnými dobami přišel člověk na to, že mléko savců, zejména koz, ovcí, krav, koní, a dokonce i velbloudů, má velmi vysokou výživnou hodnotu. Mléko se tehdy pilo čerstvé. Když někteří bojovníci nalili čerstvé mléko do kožených vaků, aby mohli během boje a dlouhých jízd utišit žízeň, zjistili zvláštní věc: tekuté mléko se změnilo v bledou, lehce nakyslou tekutinu, v níž plavaly husté chuchvalce bílé sýřeniny. Kožené vaky se totiž vyráběly ze žaludků mladých zvířat a obsahovaly pravděpodobně ještě srážecí enzymy. Zbytek vykonalo slunce a pohyby klusajícího koně. Chuchvalců sýřeniny si lidé rychle začali považovat a brali je jako příjemný doplněk každodenní dávky bílkovin, zatímco syrovátku používali na zahnání žízně. Mnozí historikové kladou počátky domestikace koz a ovcí do období zhruba 10 000 let př. n. l. Krávy byly domestikovány až mnohem později. Ve starších kulturách lze nalézt mnoho stop, které se týkají sýra.                                                      Podle archeologů se nejstarší nálezy datují do doby asi 6000 let př. n. l. Nejstarší objevy byly učiněny mimo jiné ve staré Mezopotámii, na místě dnešního státu Irák. Sumerové uchovávali sýr již zhruba 4000 let př. n. l. v podlouhlých úzkých džbánech. V mytologických příbězích starých Řeků lze rovněž nalézt zmínky o sýru. Také v Bibli se o tomto produktu píše a to jako o vítaném zdroji potravy a o daru. Nesčetné malby na stěnách různých staveb svědčí o znalosti výroby sýra ve starém Egyptě. V Egyptě se sýry zavěšovaly do kožených vaků, aby mohly vykapat. Již tehdy bylo patrné, že se ve zpracování mléka vyvinuly dva rozdílné směry: některé produkty vznikaly zkvašením mléka (fermentací) bez oddělení syrovátky, např. jogurt, kefír a kumys, u jiných se sraženina dále zpracovávala tak, že se rozdělila na syrovátku a sýřeninu. Sýřenina se poté vkládala do perforovaných hliněných nádob či džbánů nebo se zavěšovala do velkých hrubě tkaných plátěných pytlů. Perforované hliněné formy se používají dodnes – v Indii pro výrobu sýra panír a ve Francii pro tradiční přípravu sýra camembert de Normandie a crottin de Chavignol.Římané Umění výroby sýra dovedli k dokonalosti Římané. Ve svých obrovských domech s mnoha místnostmi mohli ovlivňovat jednotlivé fáze zrání sýrů. K významným faktorům, které daly vzniknout velké rozmanitosti druhů a chuti, patřily vlhkost, teplo a průvan stejně jako kouř z kamen, omývání sýrů a přidávání bylinek.                                                     K výrobě sýra se také používaly různé druhy mléka – za nejdůležitější bylo považováno mléko ovčí, kravské a kozí, ale zpracovávalo se také mléko kobyl a oslic, které se dnes používá již jen v některých asijských zemích a v Rusku (např. kumys z Ruska se vyrábí ze zkvašeného kobylího mléka a dosahuje přírodního obsahu alkoholu okolo 3 %). Známý římský gastronom a autor kulinářských spisů Columella vydal kolem roku 50 n. l. rozsáhlou příručku pro výrobce sýra. Tehdy již Římané používali „coagulum“, syřidlo, které pocházelo ze čtvrtého žaludku mladé kozy nebo jehněte. Columella rovněž vysvětloval, proč se musí používat sůl. Sůl totiž sýr zakonzervuje a vysuší, a usnadní tak převoz produktu. Římská kultura sýra se brzy rozšířila po celé Evropě. Římské legie táhly celým kontinentem a pokaždé si s sebou pro zásobování svých vojáků braly místní sýry. Po skončení aktivní služby byli vojáci a důstojníci odměňováni přidělením pozemku v některé z římských provincií. Tak postupně naučili místní obyvatelstvo umění výroby sýra. Mnoho výrazů pro sýr pochází z latinského slova „caseus“, např. nizozemské kaas, německé Käse, anglické cheese, španělské a portugalské queso a queijo. Italské formaggio a francouzské fromage jsou však odvozeny z řeckého slova „formos“, které označovalo formu neboli ošatku, v níž sýr vykapával. Vedle slova formaggio se v mnoha částech Itálie používá pro sýr také slovo cacio. Je překvapivé, že mimo rozsáhlou oblast velké Říše římské nalézáme o výrobě sýra jen málo zmínek. V Asii se např. kravské mléko používalo jako obětní dar, ale místní obyvatelé neměli znalosti o prospěšnosti mléka a sýra. Rovněž Číňané sýr neznali. Krávy sice využívali na obdělávání rýžových polí, ale jejich mléko shledávali naprosto nezajímavým. Rovněž v Americe zůstala konzumace mléka a sýra neznámou až do příchodu prvních osadníků. Po pádu Říše římské se kolem roku 410 n. l. začala kultura sýra pomalu rozšiřovat po mořských a říčních cestách. Sýraři, kteří se usídlili v bohatých údolích, vyráběli své sýry většinou z kravského mléka, zatímco sedláci na vrchovinách a také v horských oblastech byli odkázáni na ovce a kozy.Středověk Mnoho současných sýrů se začalo profilovat již ve středověku. V Itálii vznikla roku 879 gorgonzola, v roce 1200 pak sýr grana a v roce 1579 parmigiano (parmazán). Francouzi znali již dlouhou dobu sýry jako roquefort (vznikl v roce 1070) a cantal, který si oblíbili i Římané. Holandské sýry si rychle získaly popularitu proto, že při procesu zrání ztrácely málo vlhkosti, a tedy i málo hmotnosti. Obchod s holandskými sýry dosáhl brzy velkého rozkvětu. Sýr gouda z Goudy vznikl v roce 1697. Rovněž švýcarské sýry, zejména ementál, našly rychle své příznivce. Tuto situaci lze vysvětlit tím, že v dobách stěhování národů byl každodenní život ve střední a jižní Evropě dramaticky narušován. V relativním bezpečí byly pouze ty národy, které žily vysoko v horách a mohly pokračovat v zemědělské činnosti. Švýcaři tak mohli dále produkovat svůj sýr a zlepšovat metody jeho výroby, zatímco ostatní národy často hladověly a bojovaly o přežití.  Po uplynutí barbarských invazí se sýr opět začal vyrábět všude. Na rozdíl od severně položených zemí se ve střední a jižní Evropě vyráběly především jemné sýry s dlouhou dobou zrání.Od renesance k průmyslové revoluci V období renesance prohlašovali vysoce urození pánové evropských královských dvorů, že požívání sýra je nezdravé a barbarské. Naštěstí se národ tímto názorem neřídil. V Anglii se v 16. století stal pojmem sýr čedar (cheddar) a v 17. století gloucester.                                                                 První oficiální zmínka o sýru stilton pochází však teprve z roku 1785. Po sýru brie se ve Francii proslavil také camembert (od roku 1791). Velká průmyslová revoluce v 19. století zasáhla i výrobu sýrů. Stále více drobných sedláků přestávalo sýr vyrábět samo a dodávalo své mléko do velkého počtu nově zakládaných družstev. Ta se rychlým tempem modernizovala a mlékárenský průmysl stále narůstal. K ještě většímu nárůstu industrializace došlo po 2. světové válce v souvislosti s expanzivním rozvojem velkých měst. Výroba sýra se navíc dostala do popředí zájmu vědců. Již v 19. století vědci, mezi nimi i Louis Pasteur, objevili vliv mikroorganismů na kvasné procesy, mimo jiné i u sýrů. Ačkoliv se sýry nezabýval přímo sám Pasteur, nýbrž jeho blízký spolupracovník Mečnikov, byl po Pasteurovi nazván proces krátkého zahřátí mléka, kterým se eliminují veškeré bakterie, jež jsou zdraví škodlivé. Po pasteraci se do mléka přidává čistá kultura bakterií mléčného kysání, aby se proces opět rozběhl.Moderní doba Pasteurovy objevy měly obrovský vliv na mlékárenský průmysl. Existují však nejen zastánci, ale i odpůrci pasterace mléka určeného pro výrobu sýra. V současné době převládá v Evropě tendence, jejíž příznivci chtějí legislativně potlačit veškerá zdravotní rizika pro spotřebitele. Proto se zavádějí stále přísnější hygienická a zpracovatelská opatření. Tato skutečnost ztěžuje práci malým tradičním výrobcům sýra, kteří tak nemohou svůj obor téměř vykonávat. V současné době je patrný obrovský nárůst sýrů pocházejících z velkých mlékáren nebo vyráběných v rámci seskupení polotradičních rukodělných mlékárenských družstev.Kvůli tragickým událostem způsobeným sýry z nepasterovaného mléka nevypadá budoucnost samostatných tradičních sýrařů nijak růžově. Pokud by vymizeli, byla by to pro současnou kulturu velká ztráta. Spolu s nimi by totiž zaniklo nejen jedno z tradičních řemesel, nýbrž i část lidské historie. Na druhou stranu pouze velké sýrárny jsou schopné zajistit výrobu zdravotně nezávadných sýrů ve vyrovnané kvalitě a za dostupnou cenu.Odkazy na všechny díly:Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýraPoznáváme sýry část 2. - Výroba sýraPoznáváme sýry část 3. - Druhy sýrůPoznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyniPoznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti

Pokračovat na článek


Poznáváme sýry část 2. - Výroba sýra

Máte představu jak se sýry vyrábějí?Úvodem..Sýr je mléčný výrobek získaný vysrážením (koagulací) mléčné bílkoviny z mléka působením syřidla nebo jiných vhodných koagulačních činidel, prokysáním a oddělením tekutého podílu zvaného syrovátka. Pokud se ke srážení mléka používá syřidlo, mluvíme o sladkém srážení. Syřidlo obsahuje proteolytické enzymy chymosin a pepsin. Bílkoviny se také mohou vysrážet mléčnou kyselinou, která vzniká při mléčném kvašení – tzv. kyselé srážení.Výroba sýrů je biotechnologické proces, při němž se prodlužuje trvanlivost mléčných bílkovin za jejich současného částečného odbourání na látky jednodušší, a to buď působením proteolytického enzymu (mikrobiálního nebo syřidlového), nebo hydrolýzou vzniklou kyselinou mléčnou. Vytvořené deriváty bílkovin dávají jednotlivým druhům sýrů typickou chuť a vůni.Sýr a jeho výroba jsou neoddělitelně spojeny s lidskými dějinami. Sýr se vyrábí z mléka, a to od okamžiku, kdy člověk před mnoha tisíci lety začal chovat první kozy, ovce, hovězí dobytek a koně. Tento produkt nás tedy spojuje s dobou dávno minulou, kdy člověk ještě vedl kočovný život. Sýr se vyrábí téměř na celém světě a v některých zemích je dokonce považován za nejdůležitější potravinu.SoučasnostV dnešní době už není výroba sýra tak romantická. Od drobných sýrařů převzaly tento úkol často velké podniky. Aniž bych toho litoval – nutno přiznat, že existují také velmi dobré sýry vyráběné ve velkých podnicích průmyslovým způsobem -, cítím přece jen stesk po dobách, kdy si každý sýrař vyráběl svůj vlastní sýr a kdy roční období určovalo, jaký sýr se bude právě jíst. Není však ještě pozdě naučit se, jak si lze vychutnat tradiční sýry. Stále více lidí se učí vážit si těchto skvělých a často unikátních produktů.V řadě zemí najdeme nespočet druhů sýrů v mnoha variantách. I v rámci jedné vesničky mohou vznikat chuťové rozdíly v závislosti na kvalitě trávy. Často se lze také setkat se značkovými produkty, které patří do samostatné kategorie a nelze je s ničím srovnávat. Není možné popsat všechny sýry světa v jedné knize, proto v této encyklopedii pojednáváme o nejdůležitějších druzích z každé země, která se výrobou sýra zabývá.Výroba přírodních sýrůKyselé sýryHlavním produktem této skupiny je tvaroh. Je to nezrající sýr, při jehož výrobě převládá srážení kyselé (kyselinou mléčnou) nad srážením syřidlovým. K výrobě tvarohu se obvykle používá odstředěné mléko. Po pasterizaci se mléko zchladí, temperuje na teplotu 20 až 30°C a očkuje se přídavkem čistých mlékařských kultur. Při výrobě měkkého tvarohu se přidává i nepatrná dávka syřidla. Do příštího dne mléko zkysne (pH asi 4,5), vzniklá sraženina se rozmíchá a lisováním nebo odstředěním se z ní získá tvaroh a jako vedlejší produkt tekutá syrovátka.Tučný tvaroh se obvykle vyrábí smíšením tvarohu se smetanou. Tvaroh na strouhání nebo průmyslový tvaroh se vyrábí při vyšších teplotách a bez přídavku syřidla. Po zabalení se tvaroh až do doby konzumace musí uschovávat při chladírenských teplotách.Někdy slouží tvaroh jako polotovar k výrobě jiných kyselých sýrů. V tom případě se ochucuje různými přísadami (cukr, arómata, ovoce, sirupy, koření, sůl…) Připravená směs se rozšlehá a ihned balí. Tak se vyrábějí různé smetanové krémy (Pribináček), krémové sýry (žervé, imperiál, kapiový), tvarohové dezerty s prodlouženou trvanlivostí (termixy – prodloužené trvanlivosti se dosáhne termizací výrobku před balením) a dále termizované sýry Lučina, Duko apod.Tajemství olomouckých tvarůžkůZ průmyslového tvarohu připraveného zakysáním odstředěného pasterovaného mléka se vyrábějí také olomoucké tvarůžky, které patří ke zrajícím sýrům. Tvaroh se osolí jedlou solí, nechá se uležet 2 týdny až 6 měsíců, pak se mele a formuje na tvarůžky. Tvarůžky se ukládají na desky a suší se v sušárně při teplotě 20 až 30°C po dobu 3 až 5 dnů. Za těchto podmínek se rychle množí mikroflóra na povrchu tvarůžků, která je schopna rozkládat v tvarůžkách přítomnou kyselinu mléčnou na oxid uhličitý a vodu. Zráním se obsah mléčné kyseliny snižuje a stoupá tedy pH tvarůžků. Po určité době zrání se tvarůžky ponoří na několik sekund do vroucí vody, pak se nechají dále zrát 3 až 5 dnů při teplotě 18 až 22°C. V této fázi zrání se uplatňují ušlechtilé proteolytické bakterie, které štěpí bílkoviny a dodávají výrobkům charakteristickou chuť a vůni. Kyselým srážením mléka se vyrábí také kyselý kasein, který se používá k přípravě klihů a v papírenství. Neutralizací hydroxidem sodným z něj vzniká kasein sodný, který se uplatňuje jako mléčná bílkovina v potravinářském průmyslu (přípravek do masných výrobků apod.)Sladké sýrySladké sýry se vyrábějí srážením mléka převážně působením syřidla, většinou však za spolupůsobení mléčné kyseliny. Mléko se pasterizuje a upravuje se jeho tučnost. Pak se do něj přidá chlorid vápenatý a podle druhu sýrů i příslušná čistá mlékařská kultura mikroorganismů. Pak se přidá syřidlo, jehož působením se mléko sráží – asi za 30 minut vzniká kompaktní sýřenina. Ta se potom dále zpracovává: krájí, drobí pomocí sýrařské harfy. Přitom se dokonaleji odděluje tekutý podíl, který zbyl po srážení mléka – tzv. syrovátka, a získá se sýrové zrno požadované velikosti a tuhosti. Čím větší jsou sýrová zrna, tím měkčí bude sýr a tím více ok bude mít. Směs zrna a syrovátky se pak formuje a lisuje na požadovaný tvar. Čím tvrdší má být sýr, tím větší je tlak, pod nímž se lisuje.Odkazy na všechny díly:Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýraPoznáváme sýry část 2. - Výroba sýraPoznáváme sýry část 3. - Druhy sýrůPoznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyniPoznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti

Pokračovat na článek


Poznáváme sýry část 3. - Druhy sýrů

Rozdělení sýrů- podle typu mlékaJedná se o pravděpodobně nejjednodušší dělení. Sýry se vyrábějí z mléka kravského, kozího nebo ovčího či z jejich kombinace. Oslí, kobylí, lamí, velbloudí a další typy mléka ponecháme stranou. V této skupině lze rovněž rozlišovat sýry z nepasterovaného a pasterovaného mléka.- podle tvrdostiToto rozdělení počítá s konzistencí sýra čili s poměrem mezi sušinou a vodou. Čím méně vody sýr obsahuje, tím je sušší a tvrdší. Poměr se však mění podle toho, jak sýr zraje. Kromě toho konzistenci sýra neurčuje pouze voda, ale také tuk. Sýry se rozdělují na čerstvé, měkké, polotvrdé a tvrdé.Čerstvé sýryTyto sýry mají velmi vysoký obsah vody a jsou určeny pro rychlou konzumaci bez dalšího zrání. Příklady: čerstvý sýr, tvaroh, fromage frais, cream cheese atd.Měkké sýryMěkké sýry procházejí krátkým obdobím zrání. Jsou tak smetanové, že je lze někdy i mazat na chléb. Příklady: camembert, brie, coulommiers, neufchatel.Polotvrdé sýryTyto sýry mají hutnou strukturu, ale lze je ještě poměrně snadno krájet. Při lehkém stlačení jsou pružné. Příklady: gouda, eidam.Tvrdé sýryTvrdé sýry jsou robustní a mají tvrdou sýřeninu, kterou nelze často nakrájet, aniž by se sýr rozdrobil. Většina těchto sýrů se nabízí také v nastrouhané nebo namleté formě. Příklady: sbrinz, parmigiano, čedar, ementál.- podle obsahu tukuPro rozdělení podle obsahu tuku se používá poměrně jednoduchý výpočet, který se jen na první pohled jeví jako poněkud složitější. Nejprve se změří obsah tuku v sušině, tedy ve hmotě, která zbude poté, co se ze sýra vypaří voda. Procento vody je u mnoha sýrů známé (viz výše). Někteří lidé se ovšem především při nákupu v zahraničí mylně domnívají, že sýry jsou rozděleny podle skutečného obsahu tuku. Sýr s označením 40+ neobsahuje 40 % tuku, ale 40 % tuku v sušině. Vzhledem k tomu, že např. průměrný nizozemský sýr (eidam/gouda) obsahuje zhruba 40-50 % vody, bude mladý sýr s označením 40+ obsahovat jen 40 % tuku z 50-60 % sušiny celého sýra, tedy celkově přibližně 20-24 % tuku.Znaménko + za číslicí znamená, že procento tuku může přesáhnout 40 %, ale nikdy nesmí klesnout pod tuto hranici. Protože sýr ztrácí během zrání vodu, bude konečný obsah tuku celého sýra stoupat úměrně k době zrání. Vždy se však bude pohybovat kolem 40 % v sušině. - podle vzhleduTento systém se mimo jiné používá ve Francii. Pro odborníky a pro všechny milovníky sýra je mnohem přehlednější než ostatní systémy. Při hodnocení se neposuzuje jen vzhled kůry, jak se někdy mylně uvádí, nýbrž i vzhled celého sýra od povrchu po vnitřek. Rozeznáváme následující typy:Nezrající sýry – čerstvá sýřeninaČerstvé sýry nemají kůru a vypadají, jako by právě opustily vykapávací formu. Do této kategorie se řadí všechny čerstvé sýry, tvaroh a např. i známý „petit-suisse“. S určitými výhradami sem lze zařadit i bílé sýry v solném nálevu (feta, balkánský sýr).Sýry s plísní na povrchu – měkká sýřenina s bílou povrchovou flórouDo této skupiny spadají sýry, při jejichž srážení se používá menší množství syřidla a sýřenina se krájí najemno. Kůra těchto sýrů je také pokryta bílou plísní, jež připomíná prachové peří.Příklady: camembert de Normandie, brie de Meaux, brie de Meluns, coulommiers, chaource.Sýry zrající pod mazem – měkká sýřenina s omývanou kůrouTyto měkké sýry s oranžovočervenou kůrou (někde navíc barvenou známým neškodným barvivem annato – francouzsky „roucou“) vydávají při zrání silnou vůni, kterou ne všichni oceňují. Chuť samotného sýrového těsta je však vynikající. Kůra se mnohokrát omývá, např. bílým vínem a marc de Bourgogne (epoisses), marc de Bourgogne (langres), pivem (rollot) nebo obyčejnou slanou vodou. Omývání kůru vyhlazuje a dodává jí někdy na lesklosti. Červené bakterie se soustřeďují na vnější straně.Příklady: munster, maroilles, herve, livarot.Sýry s plísní v těstě – sýry s žilkami modré plísněFrancouzské slovo „persillé“ (prošpikovaný petrželí) je eufenismem pro sýry protkávané zelenou nebo modrou plísní. (Slovo „persillé“ má rovněž další význam – označuje maso, které je skrz naskrz prošpikované tukem, jenž masu dodává skvělou chuť a měkkost a při pečení se vyskvaří.) U těchto typů sýrů se po nasolení a odkapání vytvářejí podlouhlé vpichy, které napomáhají růstu modré plísně (Penicilium roqueforti). Aplikovaná plíseň se rozšíří po celém sýru a vytvoří krásné modré nebo zelenomodré žilky. Zrání probíhá v takovýchto případech od středu směrem ven.Příklady: roquefort, bleu d´Auvergne, fourme d´Ambert, stilton, gorgonzola.Lisovaná, nedohřívaná sýřeninaLisované sýry jsou poměrně kompaktní, ale mají ještě jemnou strukturu. Sýřenina se jemně krájí a důkladně míchá, aniž by se navíc zahřívala. Sýry jsou pružné, ale obsahují relativně vysoké procento vody. Zráním (affinage“) v délce od tří do šesti měsíců získávají tyto sýry speciální chuť a tvrdou kůru, jež není určena ke konzumaci. Některé z těchto sýrů, které většinou zrají ve vlhkých sklepích, mají na vnější straně kůry vrstvičku šedé až oranžové plísňové flóry, která jim dodává charakteristické ořechové aroma.Příklady: saint-nectaire, morbier, cantal, salers, caerphilly.Lisovaná, dohřívaná sýřeninaTyto sýry jsou nejkompaktnější a také největší. Od ostatních sýrů se odlišují tím, že sýřenina se musí nejen krájet do velkých bloků a důkladně promíchávat, ale také dohřívat, někdy až na teplotu 55°C, takže odkapávání probíhá ještě rychleji. Takové sýry vyžadují dlouhý proces zrání (někdy až dva roky!). Jsou to skutečné trvanlivé sýry.Příklady: comté, baufort, parmigiano, pecorino.Ostatní typyPopsaný systém by byl ideální, pokud by ovšem byl – stejně jako všechny ostatní systémy – kompletní. Některé sýry však do výše uvedených kategorií zařadit nelze:- mozzarella je vlastně čerstvá sýřenina, ale dále se zpracovává jako lisovaný zahřívaný sýr;- kozí sýry nepatří do žádné skupiny. V závislosti na použité metodě přípravy mohou spadat téměř do všech výše uvedených kategorií. Existují velmi čerstvé kozí sýry, lehce vyzrálé kozí sýry s přírodní kůrou či s popelem, kozí sýry, které jsou pokryty kulturou bílé plísně (např. bougon), ale také kozí sýry z lisované sýřeniny s bílou plísní nebo omývanou kůrou;- syrovátkové sýry, např. mysost, na jejichž výrobu se syrovátka zahušťuje nebo vyvařuje. Bílkoviny ještě přítomné v syrovátce se srážejí a používají se jako sýřenina. Některé z těchto sýrů se také označují jako „znovu vařené“ (pates recuites, ricotta atd.)Příklady: ricotta, procciu, serac- tavené sýry se vyrábějí zahřátím jednoho nebo více přírodních sýrů a jejich roztavením za přidání tavicích solí a trochy másla. Tavené sýry se prodávají bez ochucení nebo ochucené. Jedinou výjimkou je cancoillotte, sýr, který se získává z másla a sýra metton (druh albuminového sýra) a který je velmi známý ve Francii.Odkazy na všechny díly:Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýraPoznáváme sýry část 2. - Výroba sýraPoznáváme sýry část 3. - Druhy sýrůPoznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyniPoznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti 

Pokračovat na článek


Poznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyni

Zasedněte ke stolu, budou se pojídat lahodné sýry…Podává se sýrSýr je nesmírně zajímavým produktem nejen proto, že existuje v mnoha rozmanitých druzích, ale také proto, že lze najít nespočet rozdílů v době, kdy se podává, a v příležitostech, při nichž se konzumuje. Nizozemci nejraději jedí tenké plátky sýra na chlebu k snídani nebo k lehkému obědu či si dávají kostičky sýra večer ke sklence vína. V zemích, jako jsou Itálie, Francie a Španělsko, ale také Anglie, se sýr často podává jako slavnostní závěr stolování, navíc se sklenkou obzvlášť lahodného vína nebo portského. Ve Skandinávii bude mnohý turista s překvapením přihlížet, jak si lidé namáčejí sýr do velkého šálku horké kávy. Ve Francii jedí děti k odpolední svačině chléb s polozralým cemembertem a s jahodovou marmeládou. Američané jsou známí svými bohatě obloženými pizzami, na nichž nesmí chybět velké množství sýra. Každý národ má tedy své vlastní zvyky a tradice.Charakter sýra Rovněž charakter různých sýrů je velmi rozdílný. Sýr může mít smetanovou, máslovou, bohatou a plnou chuť, může být jemný, či naopak ostrý, suchý, slaný a drobivý. Vůně se může pohybovat od jemně plesnivé po pach potících se nohou a kůra od drsné a nepoživatelné po tenkou a jemnou.Ochutnávání sýra Vypadá to, že většina spotřebitelů si sýry vybírá zejména pro jejich jemnost či lahodnou chuť; ostré sýry a především tzv. „smradlavé“ sýry svou silnou vůní odradí mnohé začínající milovníky tohoto produktu. K takovým sýrům však není potřeba zaujímat hned negativní postoj. Sýr může nabídnout mnohem více než jen smetanu a chuť a dokáže zaměstnat všechny smysly!Zvuk sýraJak sýr zní? Zvuk sýra můžete vyzkoušet sami, pokud zlehka poklepete tupým předmětem nebo klouby ruky sevřené v pěst na vnější stranu sýra eidamu, goudy, gruyére nebo ementálu. Zvuk bude rozdílný. Posuzovatel sýra dokáže jen z pouhého poklepu určit, zda jsou v sýru oka, či nikoliv a zda jsou rozdělena po celém sýru. Čím více ok sýr má, tím „dutější“ je zvuk při poklepu. Sýry bez ok vydávají tlumený zvuk.Krájení sýra Krájení sýrů je otázkou znalostí. Například je třeba vědět, že dužina sýra není rovnoměrně  rozdělena po celém sýru. Obecně se za nejjemnější a nejchutnější považuje  prostředek – srdce  sýra. U sýrů s modrou plísní to zároveň často bývá místo s nejvyšší koncentrací plísně. Při krájení sýra je nutno brát ohled na dvě základní věci: na sýr samotný a na ostatní hosty. Jedná se o správné krájení a to ve smyslu stejně kvalitních porcí pro všechny hosty. Každý druh sýra krájíme jiným nožem.Uplatnění sýrů v kuchyni Sýry můžeme podávat s chlebem, pečivem a slanými sušenkami, používáme je při přípravě salátů, polévek, pečiva, rizot, při zapékání pokrmů a přípravě sýrových nákypů; můžeme je smažit, grilovat, kombinovat jimi pokrmy s menším množstvím masa, drůbeže, ryb, zeleniny, vajec, hub a v kombinaci s ovocem připravovat i zajímavé ovocné dezerty. Nejčastěji se na výrobu dezertů používají sýry – mascarpone, ricott, fromage frais. V Americe a ve Velké Británii je velmi populární cheese cake, z Itálie pochází tiramisu, osvěžující dezert z cukrářských piškotů, sýra mascarpone, kávy nebo kakaového extraktu, marsaly (případně likéru, rumu či brandy), vajec a čokoládové polevy. Pro přípravu zapékaných pokrmů z tepelně upraveného masa jsou vhodné zejména tvrdé sýry s vyšším obsahem sušiny. Na porcích masa vytvářejí kůrku a při prudkém grilování zabraňují jeho vysoušení. Plátky masa, zeleniny, uzenin, ryb drůbeže můžeme také obalovat ve směsi strouhanky a sýra nebo v těstíčku s přídavkem sýrů. Pokrmy tím získají specifickou chuť. Měkké sýry a rozpuštěné tavené sýry zvláčňují zálivky a jsou dobrým pojidlem přísad. Při přidávání tavených sýrů do polévek, omáček a zapékaných pokrmů je můžeme nejprve rozpustit v kastrůlku s přidáním trošku tuku, zředit několika lžícemi mléka nebo vody a potom přilévat do pokrmů. U většiny kuchařských předpisů uvádíme druh sýra, který je při přípravě nejvhodnější. Sýry se však vyznačují značnou univerzálností. Při přípravě mnoha pokrmů můžeme uvedený druh nahradit dalšími zastupitelnými sýry, které mají podobné vlastnosti a chuť.Čerstvé krémové sýry lučina a ostatní smetanové sýry jsou vhodné především jako pomazánky na chléb, při přípravě chuťovek, dezertů a dají se dobře kombinovat se zeleninou a ovocem. Stále větší oblibu si získávají i původní balkánské sýry, jejichž výroba se u nás v posledních letech neustále rozvíjí. Mají mnohostranné uplatnění zejména v kombinaci se zeleninou, vejci, mletým masem apod. Některé druhy sýrů, např. primátor, moravský blok, eidamská cihla a další druhy, mají téměř univerzální uplatnění; hodí se stejně dobře k přípravě pomazánek, chuťovek, zapékaných chlebíčků, salátů i při kombinaci sýrů s masem, brambory, rybami, k zapékání pokrmů se sýrem i k dalším úpravámSýr však může být zákuskem sám o sobě! Odkazy na všechny díly:Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýraPoznáváme sýry část 2. - Výroba sýraPoznáváme sýry část 3. - Druhy sýrůPoznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyniPoznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti

Pokračovat na článek


Poznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti

V hodně zemích jsou sýry neodmyslitelnou součástí každé společenské akce.....Kdysi dávno se objevil sýr Už někdy pře 11 tisíci léty jezdci na pouštích, kteří si v měchu vezli ovčí mléko, ochutnali to, co z tuhnoucí hmoty vznikalo a co bylo vlastně předzvěstí budoucích sýrů. Mléko je nápoj zdravý a lahodný a sýr vyrobený ze zpracované a upravené sraženiny ovčího, kravského nebo kozího mléka si udržuje všechny hodnoty mléka. Jde o vápník, bílkoviny a aminokyseliny, ale i o vitamíny, zvláště o B-komplex, o tuk a fosfor. Je tedy sýr považován za jeden z nejcennějších a nejstarších pokrmů. O sýrech se zmiňuje již Homér v Odysseji, sýr byl stálou součástí jídelníčku římské armády a vyznavačem sýrů byl nejen Caesar, ale později i Karel Veliký, jehož pochoutkou byl u nás známý sýr brie. Víme tedy, že už staří Římané jedli s oblibou sýry. Méně známé je, že si je vozili z jižní Galie, tedy z Francie. Na výrobu sýrů bylo třeba zvláštních povolení a za výrobu byla udělována různá privilegia. Za labužníka v oblasti sýrů byl považován známý státník několika režimů v období před, za a po francouzské revoluci, Talleyrand. Tehdy se po mase obvykle pojídal salát a sýru patřilo místo právě před tím salátem. Vzpomínky na nejrůznější francouzské sýry uplatnil Karel Hoffmeister ve své knize Paříž a okolí. Spotřebu sýra jenom v Paříži odhadl na 20 tisíc tun ročně. Stojí za úvahu, nebylo-li by i pro naši kuchyni vhodné snížit spotřebu masa a zvýšit spotřebu sýrů. Sýr podle mínění Francouzů korunuje oběd a k sýru patří jak dobré víno, tak i dobré pivo. K našim nápojům se tedy sýry hodí.Charakteristika a rozšíření sýrů Sýry mívají různou barvu i různou chuť. Balí se do slámy, do listů vinné révy nebo kaštanu. Vyrábějí se v různých tvarech. Známe bochníky i kuličky, velké koule i cihly. Známe sýry tvrdé, hrudkovité, měkké a tavené, nasládlé i ostré, aromatické až páchnoucí. Sýr slouží k přípravě různých jídel. Prokládá se jím maso, smaží se, strouhá se, taví se. Každá oblast, kde se vyrábějí sýry, je přesvědčena, že právě jejich sýry jsou nejlepší. Sýrařství není jen doménou Evropy a části Asie, ale evropští přistěhovalci v Americe položili základy sýrařství amerického.Francie - kolébka sýrů Sýry se dají jíst různými způsoby. Tvoří součást studených mís, mohou být doplňkem jídla i jídlem hlavním, hlavně v tepelné úpravě. Se sýrem se setkáváme na rizotu i na pizze, ale slavnou tepelně upravenou pochoutkou je fondue, pokrm proslavený jak ve Francii tak ve Švýcarsku. Ze sýra se dají dělat i karbanátky, noky, dorty a pomazánky. Ve Francii někteří lékaři předepisují sýry jako lék. Francouzi jsou stejně jako na svá vína také hrdí na své sýry. V Normandii mají camembert, v Burgundsku vacherin, v Bordeaux chabichou a jumeau, v Languedoku roquefort, na Korsice bleu de corse a brin d´amour, což znamená špetku lásky. V Bretani se vyrábí port-salut, v pařížské oblasti brie či coulommiers a v Alsasku munster a géromé.Pravý rokfórRoku 1666 vydal Toulouský parlament v jižní Francii výnos, kterým se přísně pod vysokou pokutou zakazovalo používat název roquefort pro sýry, které nebyly vyrobeny ve městě Roquefor-sur-Soulzon. Ten zákon dodnes nebyl zrušen. Výrobců skutečného rokfóru je málo, jejich dozrávací sklepy jsou vyhloubeny ve skalních útesech a výrobní tajemství je pečlivě střeženo. Vyrábí se z ovčího, nikoliv z kravského mléka a tajemstvím lahodné chuti pravého rokfóru je plíseň vyskytující se právě v místních jeskyních. Ta plíseň je vzdálenou příbuznou plísně, ze které se vyrábí penicilin. Místní znalci a labužníci považují za jedině správný způsob podávání a konzumace položit sýr na krajíc domácího chleba a spláchnout ho těžkým červeným vínem. Doporučuje se skladovat sýr v nejnižší a nejvlhčí části chladničky, z níž se má vyjmout několik hodin před podáváním. V poslední době bývá opět zmiňován často sýr kozí a také kozí mléko, které prý má kromě vitamínů a výživných látek ještě i látky aktivizující výstavbu buněk. Chuť kozího mléka mnoha lidem nechutná, zato sýry se dostávají do obliby. Méně známý je v našich krajích kumys. Je to nápoj z kobylího mléka a původně vznikal pod sedly koní asijských kočovníků v kožených vacích. Říkalo se mu nápoj bohatýrů. Je to nápoj výživný, sytící a zdravý. Je ovšem pro nás trochu exotický. Dnes se vyrábí v moderních výrobnách. Podobné účinky má i kefír, jehož původními výrobci byli Karačajci, nevelký národ na Kavkaze.Několik tipů a triků Sýry napomáhají prý trávení a uspokojují nejrůznější chutě. Madridský časopis El píz hovoří o sýru jako jednom z prvních pokrmů člověka. Španělsko je totiž zemí s velkou tradicí výroby sýrů a návštěvník tu najde bezpočet druhů sýrů a jejich kombinací. Sýry mohou být předkrmem i hlavním jídlem a samozřejmě dezertem. Původně to bylo jen sražené a hnětené mléko, později, ale ještě za starověku, se nechávaly zrát, ještě později se přistoupilo k plísním a koncem 18. stol. se začaly vyrábět u nás tak oblíbené syrečky. Odedávna byly známy sýry ovčí a kozí. Ty, jak bylo řečeno, nyní přicházejí znovu do obliby. Zrání sýra vyžaduje zkušenost, přiměřenou teplotu a vlhkost vzduchu a lásku výrobce k produktu. Znalci, jak víme, doporučují vyjmout sýr z chladničky, pokud jej takto skladujeme, asi hodinu před konzumací a to v množství, které míníme spotřebovat. Sýry se servírují vždy v pokojové teplotě. Pečlivý hostitel si dá práci s naservírováním. Doporučuje se u tvrdých sýrů nahřát nejdříve ostří nože a teprve potom krájet. Kulaté sýry se krájejí obvykle na trojúhelníčky a sýry tekuté nebo roztékající se servírujeme v původní krabičce. Velké sýry se krájejí na krajíce, obdelníkové na čtvrtky. Sýrové dorty se seříznou a vydlabávají lžičkou. Podložkou nabízeného sýra bývá obvykle dřevěné prkýnko. Podává-li se na talířcích, doporučují se talíře či misky keramické. Sýr podaný v košíčku vystlaném listy vinné révy nebo slámou, působí svůdně. Na sýrové míse by mělo být několik druhů sýrů, měkké by měly být malé, aby se na míse už nekrájely. S vhodným pečivem, zvláště s tmavými a celozrnnými druhy chleba, případně s krekry a s vhodně doplňujícím nápojem, je sýr skutečně královským pokrmemOdkazy na všechny díly:Poznáváme sýry část 1. - Dějiny sýraPoznáváme sýry část 2. - Výroba sýraPoznáváme sýry část 3. - Druhy sýrůPoznáváme sýry část 4. – Sýr v kuchyniPoznáváme sýry část 5. – Sýr ve společnosti

Pokračovat na článek


Ústřice - perla mořských plodů

Ať si pochutnáváte na výjimečnosti syrových ústřic nebo si je vychutnáváte vařené, vždy najdete spoustu různých receptů k ukojení Vašich potřeb. Přesto byste měli mít na zřeteli, jaká zdravotní úskalí na Vás mohou ústřice zanechat. Nejprve ale…Trocha historieStaří Řekové podávali ústřice jako stimulující nápoj. Dováželi je z Anglie, ukládali do připravených sádek se slanou vodou a ústřice vykrmovali vínem a pečivem. Mnoho kultur a národů považuje ústřice za afrodisiakum.Domorodí Američané na obou březích Severní Ameriky považovali ústřice za základ veškerého kuchařského umění. Ohromné hromady ústřičných ulit na mnoha pobřežích jsou důkazem, že tito měkkýši jsou výbornou pochoutkou.V dobách kolonizace Ameriky byly ústřice hromadně pojídány osadníky, více než-li po tuctech. Konzumace ústřic činila 10 bushels (1 bushel = 36,3 litrů) na jednoho obyvatele tehdejších kolonií.Abraham Lincoln ve svém domě v Illinois často pořádal hostiny pro své nejbližší přátele, kde ústřice byly jediných chodem. Nic jiného podáváno nebylo. Takzvaná „Oyster Line“ (Cesta ústřic) donesla ústřice dostavníky až na západní pobřeží USA k osadníkům, kteří se pouštěli do hledání nových, stále neprobádaných oblastí.Hangtown Fry – je pochoutka z ústřic a vajec (během kolonizace Ameriky drahé jídlo), která byla prvně podávána v Cary House v roce 1849, během tzv. „Zlaté horečky“.Nyní je tucet v Evropě považován za přiměřené množství ústřic na jeden chod, přestože ve Spojených státech šest kusů ústřic podávaných v jednom chodě je zcela obvyklých. Samotní Američané spotřebují ročně přes 100 milionů liber (1 libra = 0,45 kg) ústřic. V Čechách je ústřice velmi exotický pokrm. Většinou se ústřice podávají v restauracích na mnoho způsobů - od syrových po tepelně upravené. Spotřeba ústřic u nás není příliš velká, přeevším kvůli naší zeměpisné poloze a ceně, která se pohybuje kolem 30,- Kč za kus.Ústřičné farmařeníZásoby přirozeně vyrůstajících ústřic ve vodách Severní Ameriky jsou téměř vyčerpány. Vláda se pomocí programů navrácení ústřic do vod Severní Ameriky snaží obnovit přirozený počet ústřic ve vodách kolem Spojených Států. Aby farmáři, pěstující ústřice, pokryli neustále velkou spotřebu ústřic na trhu, snaží se vypěstovat ústřice již od zárodku.Pěstování ústřic není žádným novátorským počinem – ústřice jsou již po 2000 let kultivovány a nejméně 3 roky zabere vypěstování ústřice od potěru až k naservírování na stůl.Dost zajímavé je, že ústřice během svého života mohou změnit své vlastní pohlaví a také ve většině případů tak činí alespoň jednou za život. Vedoucími státy v produkci ústřic jsou Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland a v neposlední řadě také Kanada.Někteří milovníci ústřic mají své vlastní ústřičné zahrady na svých zahrádkách za domem. Tzv. ústřičné zahrádkaření se v poslední době stává více a více populárním v mnoha zemích světa. Jestliže si také plánujete pořídit nějakou tu ústřičnou zahrádku, nezapomeňte, že je důležité dotázat se místních úřadů, zda-li voda u pobřeží je dostatečně čistá a vhodná ke kultivaci ústřic.Matka perelVšichni víme, že perly vznikají v ústřicích, tak nebuďte překvapení, když si povíme něco málo o vzniku perly.Perly vznikají, když malý kousek kamínku, písku nebo ulity zapadne do vnitra ústřice. Ústřice se sama chrání proti vniknutí cizích těles vylučováním perleťového roztoku. Čas od času může částice, která vnikla do ústřice, být obalována tímto perleťovým roztokem až se nakonec ten malý kousek promění v perlu.Jestliže patříte k takzvaným ústřičným střelcům, kteří raději ústřice polykají než-li žvýkají, pak budou sice Vaše zuby ušetřeny, ale rozhodně nepocítíte báječnou chuť a vůni této perly moře.

Pokračovat na článek


Nastartujte grily část 2. – Maso patří na gril

Netradiční způsoby grilováníFondueSlovo fonde pochází z francouzského „fonde“ – rozplývat se, tavit. Původně se v hrnci na fonde tavil pouze sýr, do kterého si stolovníci namáčeli kousky chleba. Lidé však jsou vynalézaví, a tak vznikaly další variace tohoto společného hodování kolem jednoho hrnce. Dnes fonde již neznamená jen sýrové radovánky – místo sýra se v nádobě rozpaluje olej a opékají se kousky zeleniny, masa, ryb a někdy se dokonce lahodné zbytky v hrnci vytírají chlebem. Přes bohatost obměn je sýrové fonde stále nejoblíbenější.  RacletteVe Švýcarsku, proslulé zemi sýra, jsou lidé nesmírně vynalézaví a obdaření velkou fantazií, pokud jde o přípravu sýrových pochoutek. Raclette znají již velmi dlouho, ovšem v dnešních moderních domácnostech je z praktických důvodů původní způsob přípravy tohoto sýrového obřadu nepoužitelný. Vyžaduje totiž otevřený krb. Když nemáte krb, je nejjednodušší připravit raclette pomocí grilu s pánvičkami na jednotlivé porce. Díky tomuto vynálezu nastal nový věk raclette. Sýr se nakrájí na kousky, dá se do pánviček a nechá se pod rozehřátým grilem roztavit.Nejdůležitější druhy sýra na raclette a fondue jsou: appenzeller, bagnes, gomser, čedar, eidam, ementál, gouda, mozzarella, parmazán aj.Stolní grillGrilování na stole je opravdu vynikající. Není závislé na počasí a je hned připravené. Obsluha stolního grilu je jednoduchá a lze na něm připravovat nejrůznější pokrmy. Kdo tento způsob grilování používá jen k přípravě steaku, pravděpodobně vůbec nezná obrovskou paletu možností, kterou nám poskytuje. Stolní gril s běžnou grilovací plochou se nabízí v nejrůznějších povrchových úpravách a v nejrůznějším provedení. Ke grilování jsou nezbytné dosti vysoké teploty, které u stolních grilů zajišťuje pouze elektřina nebo plyn. Z praktických důvodů dávají výrobci přednost elektricky vytápěným roštům doplněným nádobkami na zachycování tuku a tekutin. Pokrmy se dokonale grilují na roštech a tuk nebo šťáva odkapává do misky.Příprava masa na grilováníPřed grilováním by zásadně mělo maso ze všech stran dobře oschnout. Také kousky masa, které jsme předem naložili do marinád nebo potřeli olejem, by se měly osušit tak, aby z nich nekapala žádná tekutina, položíme-li je na rošt. Tuk a kapalina na dřevěném uhlí shoří, čímž vznikají malé, ostré plamínky, které vytvářejí nejen nepříjemný kouř, ale i zdraví škodlivé látky. Také u příliš mastného masa kape při grilování tuk do žhavého uhlí. Volte raději méně prorostlé kousky masa. Maso solte vždy až po grilování, protože sůl odebírá masu tekutinu a vysušuje ho. Pro tento případ se používají marinády.MarinováníMarinády dodávají jídlu – zejména masu – patřičnou chuť a zvlhčují a zjemňují je. Jsou buď pikantní, nebo sladké a je jich tolik druhů, na kolik si vzpomenete: kořeněné, ovocné, vonné či exotické. Určité klasické kombinace se hodí k určitým jídlům. Obvykle je vhodné použít olejovou marinádu na suchý pokrm, jako je libové maso nebo ryby, a marinády s vinným či octovým základem se naproti tomu hodí k hutnějším pokrmům. Většina marinád neobsahuje sůl, aby nevytáhla z masa šťávu. Nejlepší je osolit pokrm těsně před nebo těsně po tepelné úpravě. Množství potřebné marinády záleží na množství jídla. Na ½ kg masa je zhruba potřeba 2/3 šálku.Způsoby marinovánícitrónovou šťávou – očištěné, připravené porce ryby sladkovodní nebo mořské potíráme po všech stranách citrónovou šťávou;pomerančovou šťávou – postupujeme jako u citrónové šťávy. V obou případech necháme asi hodinu marinovat;bílým nebo červeným vínem – podle druhu následné tepelné úpravy a dalších ingrediencí zaléváme připravené porce bílým nebo červeným vínem. Během naložení porce obracíme. Můžeme ještě okořenit mletým pepřem apod.;česnekem rozetřeným se solí – potíráme připravené porce po všech stranách. Takto naložené porce upravujeme dále většinou na cibuli, paprikách a rajčatech;s kořením – jemně nebo hruběji umleté koření, jako různé druhy pepře, jalovec, vtíráme do porcí rybího masa;s olejem – vtíráme ho současně s kořením do rybího masa;s ochuceným olejem – postupujeme stejně jako v předchozích případech; olej je ochucený čerstvými nebo sušenými zelenými natěmi či bylinkami, např. bazalkou, estragonem, saturejkou. Takto ochucené marinované ryby můžeme zabalit do alobalu a uložit do chladicího zařízení. Postupně je pak během doby výdeje oběda či večeře zpracováváme a upravujeme jako minutku na objednávku. Rybu tak připravíme ve velmi krátké době po objednávce.Jak naložit..Kuřecí masoJakékoliv tvary můžeme tepelně upravovat bez nakládání. Nakládání ale chuti masa prospěje. Plátky potíráme ochuceným olejem nebo obalujeme v různých zelených natích a koření. Na odležení používáme také šťávu z pomerančů, která maso velmi příjemně chuťově ovlivní. Na odležení kuřecího masa stačí i jen 1 hodina. Na asijský způsob nakládáme maso zpravidla nakrájené na nudličky. V míse ho doplňujeme sójovou omáčkou, worcesterskou omáčkou, kari kořením, mletým pepřem i mletým zázvorem apod. Promícháme a necháme v chladničce odležet. Solíme až těsně před tepelnou úpravou. Zpravidla ještě před tepelnou úpravou maso zaléváme bramborovou moučkou (škrobem) promíchanou s vejci a teprve pak opékáme. RybyU ryb nesvařujeme základy s vodou, neboť rybí maso obsahuje značné procento vody a je velmi rychle hotové. Celá dávka marinády by se nedala použít při tepelné úpravě masa, musela by se vylít. Ryba získá marinováním výraznější chuť, nejde tedy o zkrácení doby tepelné úpravy. Ryby marinujeme krátce a pak je upravujeme dále podle názvu a použitých ingrediencí. Rybí maso však můžeme grilovat i bez marinování – jen osolené, nebo dále okořeněné a ochucené citrónovou šťávou. Další příprava je závislá na tom jestli grilujeme na roštu nebo na rožni. (Na rožni upravujeme jen menší ryby vcelku, které jsou již ochucené.Doba přípravyUdat přesné časové údaje o grilování je téměř nemožné, protože do hry vstupuje mnoho různých faktorů. Žár závisí na typu a velikosti grilu, typu použitého paliva, na výšce rožně nad ohněm a samozřejmě na počasí. Doba grilování bude také ovlivněna tloušťkou a typem pokrmu, kvalitou masa a svou polohou na grilu. Sami se ujistěte, zda je pokrm skutečně dopečen. Většina surovin vyžaduje jen jedno otočení, ale menší pokrmy (špíz nebo párek) vyžadují otáčení častěji, aby bylo propečení rovnoměrné. Jídla ve fólii se pečou pomaleji a na grilu musí být déle. Nejrychleji si můžeme připravit bifteky, karbanátky, párky, ryby atd. Déle nám samozřejmě budou trvat kuřata, kachny a hovězí nebo vepřové pečeně.

Pokračovat na článek


Zvěřina na stole část 1. – Rozdělení zvěřiny

Od historie k současnosti V dávné minulosti byla zvěřina významným zdrojem lidské obživy. Ulovená zvěř se stáhla z kůže a opékala se nad ohněm. Přílohou byla nanejvýš opečená obilná placka. Teprve mnohem později, když se lidé začali živit pastevectvím a zemědělstvím, se zvěřina stala oblíbeným pokrmem slavnostních tabulí. Královští kuchaři a kuchaři v šlechtických sídlech začali vymýšlet nové a méně obvyklé recepty na přípravu zvěřinových pokrmů. Mnohé z těchto předpisů se v naší kuchyni dochovaly dodnes, například oblíbené paštiky, jejichž příprava se během staletí jen málo změnila. Bohužel v dnešní době už není v přírodě tolik zvěře jako dříve. Lovit se smí jen zvěř, které je dostatek a jež je určena k odstřelu v době stanovené zákonem. Vzhledem k dokonalé chladírenské a mrazírenské technice můžeme však jednotlivé druhy zvěřiny připravovat a konzumovat i v době mimo povolený odstřel. Zvěřina se tak může objevovat na jídelním lístku po celý rok, typická je však pro zimní jídelní lístek. Při přípravě i tepelné úpravě musíme zvěřině věnovat co největší péči.Dělení zvěřiny :1.Zvěř spárkatá – vysoká Maso této zvěře je tmavě červené, mírně vlhké, má měkčí konzistenci a nakyslý pach. Obsahuje méně tuku a více bílkovin než maso jatečných zvířat. Tato zvěř se také označuje jako vysoká, srstnatá. Je dodávána odleželá, stažená z kůže a rozdělená na menší celky, části: kýtu, plec, hřbet apod.Jelení Nejchutnější maso je z jelenů starých okolo 3 let. Starší kusy dosahují většinou hmotnosti 100 – 200 kg, maso je tužší a hůře stravitelné, v době říje nepříjemně páchne. Jelení zvěřinu marinujeme, marinování je zvláště důležité u masa ze starších kusů zvěřiny.Srnčí Srnec patří ke zvěřině středně velké. Srnci dosahují hmotnosti 15 – 30 kg, srny mají 15 – 18 kg. Chutnější je maso srn. Nakládání do mořidla (marinád) je nutné u starších kusů této zvěře. Chutí masa velmi prospívá, potíráme-li části rozehřátým máslem a ponecháme-li je několik dní v chladu. Do této skupiny dále zařazujeme následující druhy zvěře, které se však na přípravu zvěřinových pokrmů užívají méně.Kamzík alpský Tato vysokohorská ovce se čas od času zatoulá z Alp nebo Tater i do našich lesů. Její maso je tmavší a chuť klihovatější – podobně jako u masa skopového (kozího). Upravujeme stejně jako ostatní druhy vysoké spárkaté zvěřiny.Medvědí Medvěd má hmotnost přibližně 270 – 360 kg. Jeho maso se musí nechat dobře odležet. Mezi nejvhodnější tepelné úpravy patří dušení a pečení. Zpracovávání tohoto masa je spíš zvláštností.Mufloní Patří ke zvěřině, ze které se připravují gastronomické speciality častěji. Mufloni se vyskytují v podhorských krajích Čech, Moravy a Slezska. V současné době se tato zvěř (divoká ovce) pokládá za nejrozšířenější v Evropě. V kuchyni ji zpracováváme podobně jako ostatní druhy zvěře2,Zvěř srstnatá – nízká Na trhu se tato zvěř prodává v kůži, vyvržená nebo již připravená a očištěná, rozdělená na porce a zmražená.Králík divoký Králíka divokého najdeme v celé Evropě především v nížinách na suchých písčitých půdách. Na rozdíl od zajíce se loví nejčastěji osamělým lovem – na čekané. Králík je téměř o polovinu menší než zajíc, jeho maso je světlejší, narůžovělé až bílé, po vhodné tepelné úpravě je jemné, velmi chutné a lehce stravitelné. Tuk u starších kusů vždy pečlivě odstraňujeme.Zajíc Zajíc má v průměru hmotnost 2,5 – 3,6 kg. Mladého zajíce poznáme podle toho, že se mu dají snadno natrhnout slechy. Staršího staženého zajíce nejen odblaňujeme, ale také nakládáme do marinády. Odstraňujeme vždy tuk, protože by nepříjemně ovlivnil upravovaný pokrm a jeho chuť.3,Zvěř pernatáa) lesníBažant Bažant patří v celé Evropě k nejčastěji loveným ptákům, většinou žije v krajině se střídajícími se lesíky, loukami a poli. V současné době je chován uměle. Bažant patří k velmi oblíbené zvěřině. Upravuje se hlavně pečením na slanině.Koroptev Koroptev má nenápadné zabarvení a je to typický stepní pták, který obývá otevřenou bezlesou krajinu. Loví se většinou na společných lovech – honech. Koroptev je bohužel pro nízký stav celoročně hájena, proto se dnes v kuchyni většinou neupravujeKvíčala Kvíčala bývala dříve velmi oblíbenou pochoutkou a dodnes patří mezi lovné ptáky, přestože je hájená. Kvíčala obývá hlavně podhorské a horské lesy střední a severní Evropy a části Asie. Velikostí se dá přirovnat ke kosovi.Sluka lesní / bekasína otavní Oba druhy těchto ptáků patří ke stěhovavým a jsou rozšířené v celé Evropě. Vzhledem si jsou velmi podobné. Sluka je menší a je stále považována za vyhlášenou pochoutku. Jemná chuť jejího masa je ovlivněna lesními bobulemi, které jsou součástí slučí potravy. Odstřel u nás je výjimečný.Tetřev hlušec Tento pták se vyskytuje vzácně a je považován spíše za trofejní zvěř. Loví se pouze kohouti. Kohout má hmotnost až 4,5 kg, slepice jen asi 3 kg. Před tepelnou úpravou musíme nechat tetřeva na vzdušném a chladném místě odležet. Vhodné je naložit tetřeva před tepelnou úpravou do marinády.Tetřívek obecný Tetřívek obecný je podstatně menší než tetřev hlušec. Kohout má hmotnost asi 1,5 až 2 kg, slepice 1 kg. Maso tetřívka je chutnější než tetřeva hlušce. Před tepelnou úpravou také tohoto drobnějšího ptáka nakládáme do marinády – mořidla i na několik dní.b) vodníHusa divoká Tuto zvěřinu počítáme ke vzácnějším úlovkům. Nejchutnější jsou pokrmy z mladých ptáků, ale i po úpravě je jejich maso tužší než maso husy domácí. Nedoporučuje se připravovat maso přestárlé husy.Kachna divoká Mezi největší kachny patří „březňačky“. Před tepelnou úpravou se doporučuje kachny marinovat. Marinádou odstraňujeme jejich typickou příchuť, bahnitou nebo rybí. Proto se přidává více koření a cibule.Lyska Lyska patří také k vodnímu ptactvu, žije více ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách. Je to černě zbarvený pták, na čele má bílou, rohovitou ploténku, hmotnost lysky je asi 1 kg. Před tepelnou úpravou se doporučuje stáhnutí z kůže, odstraní se tak nepříjemný pach bahna a rybiny.b) zvláštní skupinaDivoký krocan (krůta) Divoký krocan k nám byl dovezen přibližně před 15 – 20 lety a byl vypuštěn do některých obor na území Čech a Moravy. Maso divokého krocana i krůty má barvu podobnou masu bažanta. Divokého krocana můžeme upravovat podobně jako ostatní pernatou zvěřinu. Nejčastěji se maso protýká slaninou a na slanině se také peče.Pštros Příprava pokrmů z tohoto masa je dosud málo známá. Pštrosí maso se dříve dováželo z Austrálie. V současné době u nás vznikají pštrosí farmy a maso se pak dále zpracovává na pštrosích jatkách. Pštrosí maso je velmi hodnotné: obsahuje bílkoviny, minimální množství tuků, ale hodně minerálních látek. Chuťově je velmi zajímavé4,Zvěř černá: divočák (kanec – kňour, bachyně, sele) Nejchutnější pokrmy se připravují z mladých divočáků o hmotnosti do 50 kg. Maso této zvěřiny je tužší, a proto hůře stravitelné. V době páření má maso nepříjemnou pachuť. V kuchyni upravujeme tento druh zvěřiny podle zvyklostí ze staročeské kuchyně. Jakostnější a chutnější je vždy maso ze selat a mladších kusů.

Pokračovat na článek


Zvěřina na stole část 2. – Zpracování zvěřiny v kuchyni

Pojďme se podívat jak v kuchyni zvěřina připravuje…Jak upravovat a ošetřovat zvěřinu Výsledná chuť zvěřiny je závislá nejen na druhu, ale především na pracovním postupu a na době, kdy byla zvěř ulovena. Jiná je pochopitelně chuť tučného jelena začátkem září nebo jelena uloveného v období říje, kdy zvíře páchne „prkem“. Právě tady musí kuchař předvést své umění a s něčím takovým se vypořádat. Je pouze na něm, aby dovedl připravit chutný pokrm nejen z divočáka, selete či jeleního koloucha, ale také ze starého kňoura nebo jelena v říji. Právě tato zvěřina má totiž to pověstné jádro, které je tolik ceněno starými myslivci. Jak ošetřit úlovek přímo v lese, o tom hovoří mnoho knih, které se zabývají tématem myslivosti. Čtenáři této kuchařky však přijdou s odbornou literaturou do styku jen minimálně, a tak je stať, jak zacházet s darovaným opeřencem, zajícem nebo kusem jeleního či srnčího, věnovaná právě jim. Čerstvě střelenou pernatou zvěř – to se týká především bažanta nebo divoké kachny – necháme jen krátkou dobu viset v peří. U mladších bažantů nemusíme tuto metodu používat vůbec. Divoké kachny ulovené v srpnu nebo září okamžitě oškubeme nebo vyháčkujeme. K tomu si vyrobíme háček nejlépe z drátu. Háčkem vytahámeSložení zvěřiny Zvěřina obsahuje jen o něco méně plnohodnotné bílkoviny než maso jatečných zvířat a podstatně méně tuků. Z minerálních látek je nejdůležitější přítomnost vápníku, fosforu a železa. Kromě toho zvěřina obsahuje vitamin A a vitaminy skupiny B. Maso zvěřiny má typickou vůni a chuť především díky různým aromatickým bylinám, jež jsou součástí stravy divoké zvěře. Stravitelnost pokrmů ze zvěřiny je závislá na druhu a části zvěřiny, na použitých ingrediencích a způsobu tepelné úpravu.Ošetření zvěřiny po ulovení Zvěřina se musí neprodleně po ulovení správně ošetřit.Spárkatá – vysoká zvěřina se po zastřelení okamžitě na místě vyvrhuje.Srstnatá a pernatá zvěřina - se pouze vyvěšuje k vychladnutí. Nelze ji kuchařsky upravovat hned po ulovení. Musíme ji nechat odležet, aby maso uzrálo a bylo křehčí. Je i šťavnatější a plně se projeví jeho charakteristické chuťové vlastnosti.Doba odležení zvěřiny Spárkovou zvěřinu můžeme nechat v zimě viset až 5 týdnů. Pernatou zvěřinu můžeme nechat vyset až 3 týdny, ale před delším uskladněním je třeba tuto zvěř (bažanty apod.) vyháčkovat.Zrání zvěřiny v divokém koření Divoké koření – pepř, nové koření, jalovec, tymián a bobkový list – utlučeme nahrubo v hmoždíři. Vzniklou směsí potřeme zvěřinu po všech stranách, vložíme do nádoby, nejlépe kameninové, zatížíme a uložíme v chladu alespoň na 3 dny. Máme-li méně zvěřiny, můžeme ji obalit alobalem a také uložit v chladu. Před tepelnou úpravou koření odstraníme.Vnitřnosti zvěřiny Vnitřnosti pernaté zvěře se většinou neupravují jako samostatné jídlo. Přidávají se do různých nádivek, upravují se jako paštika nebo se pečou společně s masem. Nejvíce to platí o zaječích vnitřnostech, které se přidávají do paštik, ale jsou také součástí pokrmů ze zaječího předku. Ledvinky pak pečeme současně se zaječím zadkem. Vnitřnosti vysoké zvěře jsou součástí tzv. „mysliveckého práva“. Způsob ošetření zvěřiny je důležitý pro další úpravu vnitřností. Např. při střelení zvěře „naměkko“, kdy je porušena kompaktnost vnitřností, jsou tyto pro kuchyňskou úpravu nepoužitelné.Zpracování zvěřiny v kuchyniVaření Zvěřinu vaříme jen tehdy, chceme-li mít dobrou a hlavně silnou polévku, nebo chceme-li připravit sekanou, mletou zvěřinu nebo paštiky, ale i saláty. V každém případě je nejlepší zvěřinu dusit. Pokud chceme mít dobrou a silnou polévku, platí zásada: zvěřinu vkládáme výhradně do studené vody a vaříme zvolna, aby cenné látky zůstaly ve vývaru. Často hospodyně nevědí, že vynikající je také vývar z kostí zvěře, a to nejen srstnaté, ale i pernaté. Vývar z kostí se používá hlavně k podlévání během pečení a rožnění.Dušení Na dušení používáme především přední zvěřinu (plecko, krk, žebra nebo pupek). Lze použít také pek z kýty. Při přípravě postupujeme jako u jiných druhů: zvěřinu vložíme do rozpáleného tuku, aby se stáhla a zabránilo se tím úniku šťávy a bílkovin. Zvěřinu podlitou vývarem z kostí dusíme do měkka. Ve většině případů omáčku zahušťujeme. V tom případě zvěřinu vyjmeme, výpek vydusíme na tuk a podle potřeby zaprášíme moukou, kterou osmažíme a opět zalijeme vývarem z kostí. V závěru dobře provaříme, dokud nedocílíme potřebné hustoty.Pečení K pečení používáme především kýtu, hřbet, ale i plec nebo panenskou svíčkovou. Protože je zvěřina suchá, prošpikujeme ji slaninou bez kůže. Při pečení, abychom zabránily úniku bílkovin, opečeme maso zprudka po všech stranách. Na výpeku pak osmažíme zeleninu, přidáme koření, vložíme opečené maso, zalijeme vývarem z kostí a v troubě dusíme. Ke konci dušení dopečeme bez pokličky dočervena. Během pečení poléváme vypečenou šťávou.Grilování Ke grilování v přírodě použijeme ze zvěřiny to nejkvalitnější; očištěný hřbet, kýtu, panenskou svíčkovou, ale chutná jsou rovněž například srnčí játra. Když chceme mít jídlo šťavnaté a dokonale měkké, naložíme zvěřinu alespoň na 24 hodin do marinády z oleje a citrónové šťávy nebo několika lžic octa. Nejvíce chutná zvěřina připravená na dřevěném uhlí.Odvěká pravda V starých lesovnách a hájenkách ukládaly hospodyně a hospodáři zvěřinovou „flákotu“ zásadně do kameninových nádob, beček nebo soudků. Zvěřina, rozdělená na větší kusy, se vykostila, silně nasolila, proložila očištěnou pokrájenou kořenovou zeleninu, cibulí, bobkovým liste, celým pepřem a novým kořením, případně jalovcem. Potom se ve vrstvách nakladla do připravených nádob, neprodyšně přikryla víkem, a to se zatížilo kamenem. V chladném sklípku tak byla zvěřina k dispozici až několik měsíců. Po tu dobu se postupně odebírala podle toho, co se vařilo.

Pokračovat na článek


Průvodce letní zahradou část 1. bylinky

Léto dává široký prostor ovoci, zelenině a zdravé výživě vůbec. Suroviny jsou čerstvé, jsou běžně k dostání a několikrát levnější než v zimě nebo na jaře. Navíc si mnoho lidí vypěstuje zeleninu i ovoce na zahrádce. Jako sezónní jídlo určitě každý zná třeba lečo, ovocné knedlíky nebo smaženici z čerstvých hub. Obecně platí, že v létě, už s ohledem na stoupající teploty, by mělo být jídlo lehké, osvěžující a rychlé (kdo by také chtěl strávit celé dopoledne u sálajícího sporáku?). Naprosto nevhodná jsou tučná masa, horké vývary nebo hutné omáčky. Naopak v létě je ten správný čas na ovocné a zeleninové saláty, grilované ryby nebo bílé maso a těstoviny ( i studené těstovinové saláty). V tomto ohledu přebíráme nápady, recepty a zkušenosti z přímořských států. Ještě nedávno pro spoustu lidí u nás neznámý lilek nebo brokolice dnes tvoří základ mnoha hlavních jídel. V létě máme také možnost používat mnohem více čerstvých bylinek, které si snadno vypěstujeme na zahrádce, na parapetu třeba i v paneláku a nebo si je koupíme předpěstované v kelímku nebo už rovnou nařezané.Některé bylinky vám tady představíme:Bazalka: pronikavě voní a chutná po hřebíčku. Používáme čerstvé mladé lístky, má všestranné použití, hodí se skvěle k rajčatům, na pizzu, k rybám nebo na ochucení octa a olivového oleje. Nesušíme jí, ale dá se zamrazit.Petrželka: je to odrůda kořenové petržele, používá se do polévek, nádivek, ochucuje pomazánky a másla. Dá se zamrazit nebo usušit, ale chuť ztrácí na intenzitě.Pažitka: říká se jí také šnitlík, má jemnou cibulovou chuť, nesuší se, ale dá se mrazit. Její využití je všestranné, od polévek, pomazánek, salátů, omelet, vajec až po nádivky a maso.Majoránka: sklízet se mají buď ráno a nebo pozdě večer svěží horní lístky. Používá se čerstvá i sušená, tvoří vhodnou kombinaci s česnekem třeba do bramboráků nebo polévek, přidává se do mletého masa a spolu s tymiánem se hodí na pečenou husu.Libeček: má velmi výraznou chuť, používají se listy, řapíky i semena. Vhodný je do polévek a dušeného masa. Tepelně se upravuje současně s pokrmem.Kopr: má výraznou, mírně nasládlou chuť a svěží vůni. Využít se dají i semena, která mají intenzivnější chuť. Používá se zejména k přípravě rybích pokrmů, do nálevů na nakládání zeleniny, do omáček a pomazánek. Nikdy ho tepelně neupravujeme. Kopr můžeme zmrazit nebo sušit.Řeřicha: má peprnou, příjemně nahořklou chuť, používá se pouze čerstvá do salátů a tvarohových pomazánekKerblík: je podobný petrželi, má nasládlou vůni připomínající anýz. Francouzská kuchyně by se bez něj neobešla. Používá se do polévek, omáček i maso. Může mít hladké nebo kadeřavé lístky a můžeme ho mrazitLichořeřišnice: připomíná řeřichu, má však pálivější až křenovou příchuť. Hodí se do syrových salátů, vaječných jídel a studených omáček nebo do tvarohových pomazánek. Korunní lístky se používají na ozdobení salátů, nezralá semena a poupata se nakládají jako kapary.Estragon: má peprnou, mírně natrpklou chuť. Používá se do salátů, polévek, omáček, na drůbež nebo jím můžeme ochutit máslo, olej nebo ocet. Dá se sušit.Saturejka: velmi aromatická bylina s peprnou až palčivou chutí. Při větší dávce chutná nahořkle, používá se proto opatrně, převážně na luštěniny (fazole), bramborové polévky a marinády. Lístky můžeme sušit.Meduňka: má jemnou, nasládlou citronovou vůni. Používá se do pokrmů ochucených citronem. Čerstvá se hodí k rajčatům, do zelených salátů, nádivek a tvarohových pomazánek. Tepelně se neupravuje. Podporuje zažívání a tvorbu žluči, léčí záněty průdušek a uklidňuje neurózy.Rozmarýn: bylinka obsahuje kafrový olej, má štiplavou, hořkotrpkou chuť. Používají se špičky výhonku. Dobře se suší. Tepelně se upravuje s pokrmem, z něhož se ale nakonec vyjme! Hodně se využívá v italské kuchyni, převážně k dochucení jehněčího a kuřecího masa, do rajčatové polévky a pikantních omáček. Stačí jen snítka.Šalvěj: má kafrovitou chuť a při vyšších teplotách hořkne, tepelně ho neupravujeme! Má protizánětlivé a bakteriální účinky, odvar ze šalvěje se používá při bolestech zubů a k dezinfekci ústní dutiny. Jinak se využívá jak čerstvý tak sušený, v celku nebo namletý, podporuje trávení tuků a přidává se do tučných pečení, nádivek, k drůbeži nebo játrům.Řebříček: má nahořkle peprnou a slanou chuť. Lístky používáme do jarních polévek, salátů, pomazánek nebo jen na chléb s máslem.Tymián: má silnou kořenitou vůni a ostrou chuť. Sklízí se před rozkvětem (v poledne) a hodí se na sušení. Používá se v menších dávkách, třeba k bramborám, masu i zvěřině. Tepelně se upravuje!Brunták: používají se čerstvé lístky, které mají okurkovou chuť. Trhají se z kvetoucí rostliny. Používají se především do studených omáček, salátů, jogurtů, na ryby a vejce. Tepelně neupravujeme, v pokrmu pouze prohřejeme. Lístky se dají použít také na ozdobu dezertů, bowlí a ledového čaje.Bedrník: chuť připomíná okurku. Používají se čerstvé lístky např. do salátů a vaječných pokrmů.Citronová tráva – citronela: má dlouhé řapíky s výraznou citronovou příchutí. Výborně se hodí společně k zázvoru, mleté paprice, česneku, cibuli a zelenému pepři. U nás je k dostání pouze v sušené podobě.zdroj:https://www.pestik.cz/Ostatní díly průvodce letní zahradou:Průvodce letní zahradou část 1. bylinkyPrůvodce letní zahradou část 2. - zeleninaPrůvodce letní zahradou část 3.- Ovoce 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Zajímavosti

Čím nahradit maso? Klidně i červenou řepou!

Maso je pro své výživové hodnoty celkem důležitým zdrojem bílkovin, které naše tělo potřebuje pro obnovu buněk, ale také je maso důležitým zdrojem energie. Ovšem někteří lidé buď ze zdravotních důvodů, nebo vlastního přesvědčení maso kompletně vypustí ze svého jídelníčku. Samozřejmě v žádném případě nejde o špatné rozhodnutí. Ať už proděláváte chvilkovou bezmasovou očistu, nebo jste zapřisáhlí vegetariáni, jsou jídla, kde prostě a jednoduše maso musí být, nebo by alespoň být mělo. Kvůli tomu, že maso ve vašem životě nezastává důležitou roli, nemusíte tyto jídla nadobro vypouštět. Naopak je „masovými náhražkami“ můžete posunout o level výše. Pojďte se podívat čím vším je možné v dnešní době nahradit maso.ČERVENÁ ŘEPA, CELER A VLOČKYČervená řepa je odborníky vychvalována do nebes už nějakou tu dobu. A v podstatě právoplatně. Kromě toho že našemu tělu dodává selen, kyselinu listovou, vitamín C a draslík, je také bohatým dodavatelem křemíku. Ovšem v našich kuchyních není úplně tak běžná a s rukou na srdci musíme uznat, že ji jíme jen sporadicky, ne-li dokonce z donucení. Tomu je ovšem konec. Červená řepa se totiž osvědčila jako super náhrada místo masa, například do hamburgerů. Ano, čtete správně. Uvařenou červenou řepu nastrouháte, přidáte další suroviny jako vajíčko, bylinky, ovesné vločky a další, uděláte z toho placičky a´la burgery, dáte na chvilku zapéct do trouby a voalá, máte super „maso“ do hambáčů, které mu směle konkuruje. Pokud vám bude chutnat maso z červené řepy, tak budete doslova nadšeni z karbanátků z ovesných vloček. Vločky zalijete zeleninovým vývarem, přidáte bylinky, cibulku česnek a jdete smažit – mňamóza! A pokud jste ještě neochutnali smažený celer, tak upalujte do první sámošky ho vykoupit, protože to je teprve gurmánský zážitek hodný michelinské hvězdy.SÓJOVÉ MASO A TOFUV případě, že chcete najít co nejvěrohodnější napodobeninu masa, rozhodně byste měli vyzkoušet maso sójové, které je velmi bohaté na bílkoviny (45%), sacharidy (20%) a vlákninu (17%). Sójové maso můžete bez problémů dělat na jakýkoliv způsob, jako maso klasické. Právě sójové maso patří k velmi oblíbeným náhražkám, tudíž jej seženete v každém supermarketu. Stejně je na tom také tofu, které je vyrobeno ze sražené sójové bílkoviny. Kromě velkého obsahu bílkovin, vápníku a nejrůznějších vitamínů, je jeho velkou předností také to, že neobsahuje žádný cholesterol, tudíž snižuje hladinu cholesterolu v krvi a celkově velmi zlepšuje stav kardiovaskulárního systému. Dokonce pomáhá v prevenci proti některým druhům rakoviny a pomáhá také v boji s osteoporózou.ŠMAKOUN, ROBI MASO, SEITANVelmi zajímavou náhražkou za maso je šmakoun, který je vyráběn čistě z vaječných bílků. I když to možná nezní dvakrát věrohodně, můžete mi věřit, že je to opravdu velmi dobré. Osmažený šmakoun na másle je super svačina. Svou chutí i konzistencí připomíná kuřecí maso. Jak asi tušíte, obsahuje velké množství bílkovin. Příprava je stejná jako běžné maso a hodí se naprosto do jakéhokoliv jídla. Už jste slyšeli o Robi masu? Pokud ne, tak se s ním rychle seznamte, protože nebude dlouho trvat a bude z tohoto „masa“ vyrobeného z kukuřice, pšeničných klíčků, červené řepy a soli velká hitovka. Neobsahuje žádný tu, cholesterol a živočišné bílkoviny. Pravé maso připomíná nejen svým vzhledem, ale i chutí. Podobně je na tom i seitan, který je ze všech zmíněných asi nejméně známý. Je to rostlinný koncentrát, který vzniká umytím škrobu z pšeničné mouky. A jak jinak, je hrozně zdravý. Ocenit na něm musíme zejména spoustu přírodních bílkovin, minerálů a samozřejmě vitamínů.

Pokračovat na článek